Umění umírat
Čtyřicet let po tragické smrti asi nejslavnější básnířky druhé poloviny dvacátého století Sylvie Plathové byly její pohnuté osudy zpracovány do filmové podoby.
Přijít to muselo. Čtyřicet let po tragické smrti asi nejslavnější básnířky druhé poloviny dvacátého století Sylvie Plathové byly její pohnuté osudy zpracovány do filmové podoby. Film s lakonickým názvem Sylvia (2003) novozélandské režisérky Christine Jeffsové vzbudil kontroverze už v době svého vzniku. Dcera umělkyně a dědička jejích autorských práv Frieda Hughesová ostře protestovala proti celému projektu a obvinila filmaře, že se chtějí voyeursky popásat nad osobním neštěstím její rodiny. Marně. Příběh talentované, ambiciózní autorky se sklonem k silným depresím se už v šedesátých letech stal globálním popkulturním kultem. Pro rodící se feministické hnutí byl mýtus, obestírající její život a smrt, stejně důležitý jako pro rockery let devadesátých sebevražda Kurta Cobaina.
Tým kolem Jeffsové měl nesnadnou roli. Peripetie tvůrčího i osobního života spisovatelky jsou do velké míry popsány v jejích Denících. Jak ale adekvátně přeložit její drásavou, intimní zpověď do filmové řeči? Tvůrci zvolili cestu nejkonvenčnější, životopisné melodrama. Film začíná seznámením Plathové s budoucím manželem Tedem Hughesem v rámci studií na Univerzitě v Cambridge v roce 1956 a chronologicky sleduje její cestu životem až k předčasnému skonu o sedm let později. Snímek celkem jasně ukazuje umělecké limity takového přístupu k…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 58 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
