Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

S čipem v hlavě

Konspirační teorie jsou nebezpečné. Svádějí k tomu, aby na ně člověk všechno sváděl. Ale filmy o nich jsou zábavné. Jeden jsem si koupila na DVD.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Konspirační teorie jsou nebezpečné. Svádějí k tomu, aby na ně člověk všechno sváděl. Ale filmy o nich jsou zábavné. Jeden jsem si koupila na DVD. Jmenuje se Manchurianský kandidát. Ten den jsem si také otevřela několik českých serverů a dočetla se na nich, co si český prezident myslí o ruské invazi do Gruzie. A najednou (pod vlivem konspiračního filmu) mi to došlo. Někdy hlas lidu, drby a pomluvy, které se rozlézají z českých výčepů, totiž prosáknou optickými vlákny internetu až sem do Argentiny. Mám na mysli zvěsti o tom, že náš pan… je pššššššššššt… možná také ruský agent. Jenže, co když je to všechno ještě složitější?

Ve filmu se rozehrává drama vysokého politika, který byl mocnou korporací zneužit: do těla mu byl bez jeho vědomí nainstalován čip a on teď slepě slouží nekalým korporačním zájmům. Opravdu strhující je scéna, v níž se mu jeho kamarád snaží čip z těla vykousnout.

Tak nějak by to konečně mohlo dávat smysl. Představuji si, že čip vpravený do hlavy funguje zřejmě tak, že nějaká temná síla zvedne občas telefon a panovačným hlasem s ruským přízvukem praví: „Pan profesor?“ „U telefonu.“ „Tak si pište!“ A pak už jenom nevěříme svým uším a zmateně se ptáme, jak je to možné, vše komentujeme rozhořčeně v novinách, na blozích a webových diskusích.

Poselství všech podobných amerických filmů spočívá v tom, že hlavní hrdina se svému osudu snaží vzepřít. Na rozdíl od těch českých, v nichž se hlavní hrdina většinou rochní v ironickém špičkování, pábení, mudrování a svému osudu se pokojně s hořkosladkým, lehce mystickým úsměvem na rtech a téměř bez výjimky poddá. Nebo jde na ryby, zahledí se na řeku, opije se, zahraje si pupendo a někdy se také se všemi nepřáteli na konci filmu obejme. Je totiž z malé země, tudíž také malý a bezmocný. Nějaké morální příklady, patos, dramatická hudba a velké city, na to nás malé a bezmocné neužije.

Onen nešťastný americký nositel čipu ale bojuje. Moc mu to nejde. Raději se tedy, než aby zemi vydal temným silám, na které nestačí, nechá zastřelit. Domnělý padouch se na poslední chvíli mění v hrdinu. Kdyby se pan prezident náhodou někdy vrhl pod kola rozjeté tramvaje, všichni teď budete (díky mně) vědět, o co jde, a jistě mu postavíte nějaký hezký pomník.

Příští týden píše Jiří Kratochvil

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 37/2008 pod titulkem S čipem v hlavě