Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Je to jejich domov

Vondráček v padesátiminutovém snímku sleduje postupně osudy tří minoritních komunit, kterým poválečná historie zasáhla osudově do života. Jiné jsou nostalgické vzpomínky pamětníků, které při jejich návratech na místa, kde vyrůstali, čekají často zaniklé vesnice nebo zarostlé hřbitovy.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Autor fotografie: Česká televize • Autor: Respekt
Autor fotografie: Česká televize • Autor: Respekt

„Po druhé světové válce došlo ve střední Evropě k největší demografické změně v dějinách kontinentu. Nuceně muselo opustit domov devět milionů lidí, nový domov nalezlo sedm milionů lidí. Do svých rodišť se později vrátilo mizivé procento Středoevropanů.“ Tímto podtitulkem uvádí svůj televizní dokument Do země (ne)zaslíbené režisér David Vondráček. Kromě Čechů se do oblastí po německých vysídlencích stěhovali s různou mírou dobrovolnosti i příslušníci jiných národností. Cítí se dnes v Sudetech opravdu doma?

Vondráček v padesátiminutovém snímku sleduje postupně osudy tří minoritních komunit, kterým poválečná historie zasáhla osudově do života. Jiné jsou nostalgické vzpomínky pamětníků, které při jejich návratech na místa, kde vyrůstali, čekají často zaniklé vesnice nebo zarostlé hřbitovy. Jinak se na svůj původ většinou dívají jejich vnuci a vnučky, jejichž životy jsou už neodmyslitelně spjaty s českou kulturou.

„Mnozí lidé si mohou myslet, že tu žijí Rumuni, ale jsou to Rusíni, Slované,“ říká jedna z obyvatelek Lesné u Tachova. Mezi jejími pěti sty obyvateli převažují výrazně přistěhovalci z rumunsko-ukrajinského pomezí. Hlavní protagonisté této části dokumentu, rodina Šulcova, nějakou zvláštní nostalgií po bývalé vlasti netrpí. Těžký poválečný život v chudé venkovské oblasti ve vesnici Vagaš vystřídal po přemístění na západ Čech relativní materiální dostatek. Udržují si sice rusínské tradice, slaví pravoslavné svátky, ale třeba už pro vnučku vagašských rodáků, gymnazistku studující v Mariánských Lázních, která se sama prohlašuje za Češku, jsou sporadické návštěvy příbuzných v Rumunsku exotickým výletem, kdy si může vyzkoušet obracet seno nebo svézt se koňským povozem.

To pan Tarnoczi, zástupce maďarské komunity z Dubí u Teplic, má větší důvody k hořkosti. Do Čech se jeho rodina nestěhovala z Nových Zámků z vlastní vůle. „Kdyby táta neuposlechl, hrozil by mu kriminál natvrdo,“ mává pečlivě opečovávaným lejstrem s prezidentským dekretem a čte z něj řádky o rozhodnutí odůvodněném nedostatkem pracovních sil v českém pohraničí. Neznalost jazyka po příjezdu do Sudet ho podle jeho vlastních slov handicapovala nejen ve škole, ale do velké míry ovlivnila jeho další kariéru. „Jsem tu spokojený,“ říká na kameru prošedivělý šedesátník. „Ale příkoří ve mně zůstává a už se ho asi nezbavím.“

Vondráčkovu volnou trilogii dokumentárních portrétů završuje fascinující příběh české menšiny, která se hned po válce uchýlila do Tří Seker u Mariánských Lázní ze slezského Husince, někdejší součásti Německé říše, nyní ležícího na území Polska. Šlo o skupinu českých bratrů, kteří v osmnáctém století prchli do Slezska kvůli náboženské perzekuci. Smířlivý závěr filmu přibližuje jeden ze srazů německých vysídlenců, kteří se do Tří Seker pravidelně sjíždějí na prohlídku vsi a na společnou česko-německou mši. „Je to jejich domov. My se také rádi jezdíme dívat do míst, kde jsme se narodili. Vůbec se na sebe nezlobíme,“ říká jedna z vitálních husineckých pamětnic.

Vondráčkův dokument po formální stránce nijak nevybočuje z mantinelů publicistické dokumentaristiky, přináší jen nenápadnou, empatickou sondu do života lidí, kteří i po několika dekádách zůstávají rozkročeni mezi dvěma domovy. To není zas tak málo.

DO ZEMĚ (NE)ZASLÍBENÉ

ČT 2, 4. 9., 20.00

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 36/2008 pod titulkem Je to jejich domov