Hlavně poctivě
Když se připravovala Česko-německá deklarace, dlouho byly vedeny spory o dvě slova. Přemístění téměř tří milionů Němců z českých zemí odmítala německá strana označit jako „odsun“ a čeští vyjednávači zas nesouhlasili se slovem „vyhnání“.
Když se připravovala Česko-německá deklarace, dlouho byly vedeny spory o dvě slova. Přemístění téměř tří milionů Němců z českých zemí odmítala německá strana označit jako „odsun“ a čeští vyjednávači zas nesouhlasili se slovem „vyhnání“. Nakonec v deklaraci podepsané v roce 1997 přece jen najdeme české politování nad násilným „poválečným vyháněním“. A namísto odsunu bylo použito „nucené vysídlení“.
Autorku knihy Vyhnání Michaelu Peroutkovou podobné lingvistické problémy netíží. Narodila se na konci šedesátých let, není pamětníkem a chtěla ukázat, jak jsou léta 1945 až 1947 zobrazena v české a německé literatuře a ve vzpomínkách přímých účastníků. Minulost se přitom rozhodla nahlédnout bez vžité optiky a používání sebeútěšných eufemismů.
Společný dějepis
Komunistická strana si poválečné vyhnání Němců připisovala jako zásluhu a tvrdě odmítala jakékoli jeho zpochybňování. Paušální vysídlení tří milionů někdejších občanů z republiky a šíření obav z jejich návratu, to byly také jedny z hlavních pilířů československo-sovětského „spojenectví“. Dokonce preambule smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk z října roku 1968 uvádí jako jediný motiv tohoto vnuceného paktu zajištění bezpečnosti „před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil“.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
