Slovo, čin a odpovědnost
Rok kohouta není příběh o Romech, ale o rozvrácené ženě. Ale zatímco Jakub Deml zůstal v paměti jako geniální básník-disident a na jeho antisemitismus si skoro nikdo nevzpomene, Tereza Boučková si mezi českými antirasisty vysloužila špatnou pověst.
Tereza Brdečková
(1957) je spisovatelka, filmová kritička, novinářka, překladatelka a scenáristka. Je autorkou povídek Listy Markétě (1996) a románů Šahrazád a král (2000) a Učitel dějepisu (2004). Její zatím poslední kniha nese název Slepé mapy. Je autorkou scénáře k filmu Zrcadla pro Valdštejna, Toyen, Muž a stín.
V tramvaji se ke mně naklonil pohledný muž: „Vy jste paní Brdečková?“ Přikývla jsem a on spiklenecky řekl: „Ta kniha je výborná. Máte pravdu. Z Cikánů nikdy nic nebude.“ Spletl se hned dvakrát: Rok kohouta jsem nenapsala já, ale Tereza Boučková, a z mnoha Cikánů něco je, zatímco z mnoha bílých nic není.
Jenomže kdo by se hádal v tramvaji? Stačí mi, že sama vím, jak to je: Nejsem dcera Pavla Kohouta. Nenapsala jsem Indiánský běh ani Rok kohouta. Nepodepsala jsem chartu, nikdy mne nehonila StB a neadoptovala jsem dva romské chlapce. Jenže lidé si Terezu Boučkovou a mne pletou už dvacet let. Jmenujeme se skoro stejně, narodily jsme se ve stejný rok a obě pracujeme s režisérem Zdeňkem Tycem. Je to směšná souhra náhod a jen díky ní přijímám za Terezu gratulace od nadšených čtenářů a potěšených rasistů. Jí se zase ptají, jak se vede v Respektu. Když tramvaj zastavila, napadlo mne, že jak znám Terezu Boučkovou, určitě by nemlčela a řekla by, kdo je a co si myslí. Dělá to celý život, ničí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 55 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
