Klid v trafice

Je mi 34 let a pracuji jako prodavačka v tabáku v Ivančicích. Je pondělí a vstávám v 5.30, jdu do koupelny, umyji se, pak obleču a jdu na snídani. Dávám si čaj a chléb s máslem a šunkou. Nemusím mít žádný budík ani mobil, jsem na tento čas již naučená. Jsem svobodná a bydlím s babičkou a dědou v rodinném domku, proto vstáváme společně. Ráno trochu pokecáme a domluvíme se co a jak (spíše kdo co nakoupí), a poté odcházím.

Do práce chodím pěšky, projdu dvě ulice a most přes řeku Jihlavu a podél hlavní silnice za chvíli přicházím na centrální náměstí. Odemykám trafiku s cigaretami, novinami, alkoholem, cukrovinkami, blahopřáními a kopírkou. Mám tu kde co. Otvírám vchodové dveře a jdu do kanceláře vedoucího, kde vyfasuji z trezoru kasičku s hotovostí. Odemykám obchod. Jdu vyzvednout do bedny dnešní noviny a časopisy, které roztřídím na pult, a jen papírově vypíši remitendu. Před obchod vytáhnu reklamní ceduli a mám otevřeno.

Jde to

Je sedm hodin. Začínají se courat první lidé, kteří jdou k doktorům do místní nemocnice. Ponejvíce chtějí noviny a cigarety. Občas přijde žáček ještě před školou si něco zkopírovat. Protože je pondělí, tak musím telefonicky doobjednat ve velkoobchodě zboží. Seznam mám již připravený, ještě poslední kontrola, dopisuji pár maličkostí a volám. Na druhé straně telefonu se ozývá příjemný ženský hlas, domlouváme se na zboží a hovor končíme. Zákazníci se…