0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
14. 6. 20082 minuty

Editorial

Irové odmítli Lisabonskou smlouvu a člověk nemusí být prorokem, aby viděl, že Evropská unie se bude potácet ve velkých potížích, které můžou vést až k jejímu rozpadu. To, že téměř všichni, včetně odmítavých Irů a českých euroskeptiků, považují EU za historickou samozřejmost, které nějaké malé rozklížení nemůže ublížit, je z rodu oněch nebezpečných iluzí, na které už Evropané nejednou doplatili.

simecka 300
Autor: Respekt
 
Autor: Respekt
Autor: Respekt
Autor fotografie: Pavel Reisenauer
Autor: Respekt
Autor fotografie: Pavel Reisenauer
Autor fotografie: Pavel Reisenauer Autor: Respekt
↓ INZERCE

Irové odmítli Lisabonskou smlouvu a člověk nemusí být prorokem, aby viděl, že Evropská unie se bude potácet ve velkých potížích, které můžou vést až k jejímu rozpadu. To, že téměř všichni, včetně odmítavých Irů a českých euroskeptiků, považují EU za historickou samozřejmost, které nějaké malé rozklížení nemůže ublížit, je z rodu oněch nebezpečných iluzí, na které už Evropané nejednou doplatili.

V Irsku se odpůrci Lisabonské smlouvy zorganizovali způsobem, který nápadně připomíná princip, na němž založili svůj úspěch čeští odpůrci radaru. A vůbec na to nepotřebovali hladovku. Hladovění je způsob protestu, který vychází ze samozřejmého předpokladu, že společnost je sytá. I řetězová jednodenní hladovka by tedy v tak blahobytné společnosti měla působit jako veřejné gesto sebeobětování, ale sotva je něčím víc než drobným vylepšením soukromé „ekologické stopy“, kterou dnes každý z nás zatěžuje planetu nad únosnou mez. Úspěch občanské iniciativy proti radaru má úplně jiné příčiny než pasivní odmítání stravy jejích aktivistů a Kateřina Čopjaková (str. 16–19) a Marek Švehla (str. 11) je podrobili zkoumavému pohledu.

Česká i evropská veřejná scéna ukazují, že schopnost a vůle k dohodě se spíše snižují, i když právě tyto vlastnosti budeme v budoucnu všichni stále více potřebovat v zájmu ničeho menšího než našeho přežití. Našeho redaktora Martina Uhlíře nelze podezřívat z marnotratného životního stylu, ale kdyby každý obyvatel planety zanechával byť jen jeho skromnou ekologickou stopu, potřebovali bychom čtyři zeměkoule (str. 1256–57). „Něčeho se budeme muset vzdát,“ říká Timo Mäkelä z evropského „ministerstva“ životního prostředí. Buď se na tom shodneme dobrovolně, anebo nás k tomu přinutí krize, která už je na dohled.

A aby toho nebylo málo, zemřel spisovatel Zdeněk Urbánek (str. 63). Vloni na podzim mu stovky přátel blahopřály k devadesátinám a Václav Havel u něj celý ten slavnostní večer věrně seděl. Zdeněk Urbánek patřil k těm nemnoha „stvořitelům světa“, v němž ušlechtilost byla normou. Česká literatura a společnost právě ztratila jednoho ze svých velkých hrdinů.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].