2008-1084-mobr-venkov-org..jpg
2008–1084-mobr-venkov-org..jpg • Autor: Respekt

2008-1084-vobr-17aR202008.jpg
Fotografie: Aleje, mokřady, protipovodňové terasy. I moravskou Saharu prý čeká změna. (Sedlák Libor Holakovský) – Autor: Karel Cudlín • Autor: Respekt

Městský člověk se na to místo dívá pořád spatra. Venkov jsou pro něj chlapi v rádiovkách, ženy ve střevících bez podpatků, vůně siláže, bahno na cestách a někde dokonce ani žádný supermarket. To už ale dnes tak docela neplatí. Tvář českého venkova se pod rukama aktivních starostů a bohatnoucích farmářů tiše proměňuje. Velkému skoku vpřed zatím brání tři nejasnosti: komu patří pole, kdo by na nich měl pracovat a kudy se k nim má dostat. Ministerstvo zemědělství teď chce všechny tři hádanky rozetnout. Podaří-li se mu to, vydělají nejen majitelé gruntů – což je překvapivě každý třetí Čech –, ale úplně všichni. Zdejší venkov se tím změní v místo, kam je příjemné nejenom jezdit na víkendy, ale i trvale žít.

Co s tím polem

Měla z toho smíšené pocity. Babička volala, že má na kahánku a chce vnučce odkázat pole. Anna Horňáková už v té době bydlela v Praze a představa, že by si oblékla holínky a šla sít zrní, ji docela pobavila. Na rozmýšlení ale nebyl čas, babiččin hlas zněl naléhavě, ještě se té myšlence chvíli bránila, pak se nechala uprosit. Nebylo to zase tak hrozné, rýpání v ornici za ni obstaralo místní zemědělské družstvo, pozdější akciovka. Ale nějaké terno to taky nebylo. Družstvo platilo asi pět set korun ročního nájmu a někdy taky vůbec nic. „Můžu směle říct, že polovinu z těch deseti let mi místo peněz napsali, že kvůli tíživé ekonomické situaci nemůžou platit nájem,“ vzpomíná Anna. „Jednak jsem to chápala, jednak jsem s tím stejně nemohla nic dělat. Sama jsem sedlačit nechtěla a nebylo to komu jinému pronajmout. Ani prodat se to nedalo, cena byla mizivá, asi deset korun za metr čtvereční a o půdu nikdo neměl zájem.“ V posledních letech se půda zhodnocuje, Anna Horňáková dostávala asi dvojnásobný nájem. Pole ve vesničce Maresy asi čtyřicet kilometrů od Brna jí však nakonec přineslo nesrovnatelně větší bohatství.

První náznak, že by z gruntu mohlo být něco víc než občasných pár stokorun od družstva, přišel z radnice nedalekých Bučovic. V dopise, který jednoho dne paní Horňáková vylovila ze schránky, stálo, že se zastupitelé chystají vést přes její pole kolem města obchvat. Nabízeli do té doby nevídanou výkupní cenu kolem padesáti korun za metr.

Z obchvatu nakonec sešlo, ale před časem se objevila ještě zajímavější nabídka. Annin vzdálený příbuzný, výrobce nábytku, se rozhodl, že na místě postaví továrnu. „Náš pozemek se mu líbil, protože je mezi železnicí a silnicí a v blízkosti sídel, kde by mohl najít zákazníky i pracovní sílu. Tak jsme si plácli.“ Pokud se příbuznému podaří na úřadech věc vyřídit (aby se zemědělská půda proměnila na stavební pozemek, musí se měnit územní plán), bude Anna Horňáková (jméno jsme na přání majitelky změnili) bohatší o milion dvě stě tisíc.

Něco se stalo

Příběh paní Horňákové ukazuje, že se na trhu s půdou něco děje. Mít grunt znamenalo po desetiletí nepříliš vítanou starost. Majitelé často ani nevěděli, kde jejich pozemek je a kdo na něm hospodaří. Česko je totiž na papíře rozsekané na miliony políček (jak už bylo řečeno, každý třetí Čech má někde grunt), ale navenek jsou vidět jen velké širé rodné lány, které mají v nájmu většinou zemědělská družstva. Je to unikát: zatímco v Evropě většina zemědělců hospodaří na svém, v Česku z pětaosmdesáti procent pracuje na půdě někdo jiný než vlastník. Dokud byla půda nezajímavé zboží, nikdo se o tenhle pozůstatek kolektivizace moc nestaral. Jenže to se teď mění.

Jako první vycítili šanci na zbohatnutí realitní makléři. Cena pole přeměněného na stavební parcelu může vzrůst až tisíckrát. Na dveře majitelů pozemků dnes klepou lidé, kteří nabízejí peníze i zařízení všeho potřebného na úřadech. To je podstatné, protože zatím se s pozemky nedalo moc nakládat, nikdo pořádně nevěděl, kde jsou, a ani k nim nebyl přístup. Síla peněz ovšem staré bariéry boří.

Na odlehlejší venkov tyhle změny pronikají daleko pomaleji. Zemědělská půda se tam nedá proměnit na stavební parcely a její cena je mnohonásobně nižší. Ale i tady se vynořují zájemci, kteří jsou ochotni ji koupit za vyšší cenu než dřív: průměrné tři koruny se v závislosti na kvalitě a poloze zvedly na šest až dvanáct. Děje se tak proto, že zemědělství začalo dostávat pravidelnou dotační injekci z Bruselu. Ještě v roce 2003 hospodařili rolníci se ztrátou víc než dvě miliardy korun, po vstupu do Evropské unie o rok později najednou šli do plusu devíti miliard. Loni se k dotacím přidal i vývoj na trhu, když se o rostlinné výrobky začali přetahovat potravináři s výrobci biopaliv. Cena skočila prudce nahoru a farmáři vydělali rekordních 13 miliard.

Když se černozem proměňuje ve zlato, začne se část vlastníků poohlížet po tom, jak svoje „latifundie“ rozšířit nebo se třeba do podnikání na půdě sami pustit. To ovšem náhle naráží na zájmy dosavadních většinových nájemců – zemědělských družstev. Ta by byla nejraději, kdyby se nezměnilo nic. Ovládají často pozemky v několika vesnicích, mají s vlastníky podepsané mnohaleté smlouvy za původní nízký nájem a na svoje velké plochy čerpají nemalé dotace. Takže zatímco například v Bavorsku se o 14 milionů dotací rozdělí nejméně deset sedláků, u nás ty peníze shrábne jeden „velkostatkář“ nebo pár manažerů akciovky. Ti pak sice jezdí superluxusním džípem a létají na safari do Afriky (což je konkrétní příklad podnikatele z Bruntálska), ale celková úroveň venkova stejně jako úroveň donekonečna rozorané monokulturní krajiny se zvedá jen obtížně.

Kde je grunt můj

Proto vláda sepsala „reformu venkova“. Při jejím představování premiér objel dvůr na traktoru a ministr zemědělství pokřtil kůzlátko. A pak na soukromé farmě v Radonicích u Prahy vytáhli papíry s tím, jak přeorat zemědělství. Ač jejich snaha přiblížit se pracujícímu lidu vypadala groteskně, reforma zemědělství opravdu vznikala „zespoda“.

V roce 2005 tehdejší stínový ministr zemědělství a poslanec ODS Jiří Papež dumal, co udělat s penězi, které měly do Česka od roku 2007 proudit z Bruselu v rámci Evropského fondu pro rozvoj venkova. A napadlo ho prostě se zeptat lidí, kterých se to týká. Know-how mohl nabídnout někdejší starosta Libčevsi Michal Pospíšil, který se v devadesátých letech ve své obci spolu se sociálním ekologem Bohuslavem Blažkem učil úplně novou metodu, jak do jednání o územním plánu a dalších aktivitách zapojit veřejnost. Pospíšil s Papežem pak rozjeli Národní diskusi o budoucnosti venkova. V každém kraji svolali lidi z hejtmanství, starosty, zemědělce, lesáky, ochránce přírody, poslance a učitele a v debatách zjišťovali, co místní lidi nejvíc pálí. „V týmu bylo asi dvacet facilitátorů, řada z nich měla americké kurzy vyjednávání z Nadace Partnerství, ti shromažďovali nápady, a když jsme to všechno dali dohromady, vznikl program ODS pro venkov,“ říká Pospíšil. Tým se stal základem skupiny poradců první povolební ministryně Mileny Vicenové a část jeho myšlenek převzal i Petr Gandalovič. Mottem změn je, že všichni vlastníci by měli mít možnost zjistit, kde jejich pozemky leží a získat k nim přístup. Stát nabízí, že práci, kterou v okolí měst financují realitky, zaplatí sám nebo s pomocí Evropské unie. Říká se tomu komplexní pozemkové úpravy a mohly by znamenat revoluci v zemědělství.

„Staré záznamy po 1. a 2. pozemkové reformě už mnohde neodpovídají skutečnosti, byly zavezeny úvozy a rokle, zmizela terasovitá políčka,“ říká Gandalovičův poradce, soukromý zemědělec Miloslav Kučera.„Pozemky se nejdřív zaměří a pak je začneme scelovat, aby se snáz daly obdělávat a zároveň k nim byl přístup. K těm nepřístupným postavíme cesty.“ Ministerstvo si od pozemkových úprav slibuje hned několik efektů. Pohyb s parcelami ukončí původní dlouholeté smlouvy a majitelé mohou za svoji půdu chtít buď vyšší nájem, nebo ji mohou prodat. Jakmile také bude k polím samostatný přístup, zvýší se konkurence: i na vzdálenější políčka se dostane menší soukromník a může o nájemní smlouvu s akciovkou soupeřit. Na tom samozřejmě vydělá majitel: pronajme nebo prodá půdu nejvyšší nabídce.

Podle předsedy Svazu vlastníků půdy Františka Jandy může mít tahle změna i politické dopady. „Vlastníci půdy zatím nejsou jako politická skupina podchycení. Pokud jim ODS pomůže udělat z jejich majetku lukrativní zboží, může si je získat na svoji stranu.“ Do zatím neprůstřelných hájemství akciových společností se můžou dostat sedláci, kteří by jinak neměli na pozemkové úpravy peníze. Ministerstvo však trvá na tom, že mu jde především o přeměnu venkova. „Je tu šance, že se vlastnické poměry převrátí tak, aby víc lidí hospodařilo přímo na svém,“ míní Kučera. Nejde jenom o drobné sedláky, úřad čeká, že se rozdrobí i akciovky. „Už dnes si majitelé akciovek na sebe tajně kupují pozemky, takže nejsme daleko od doby, kdy se z manažerů stanou vlastníci. Pokud bude půda jejich, budou mít větší motivaci se o ni starat jako řádní hospodáři.“

Hospodáři, snažte se

Miloslav Kučera tak naráží na jednu zásadní věc, která by měla zajímat i lidi, kteří se zemědělstvím nemají nic společného. Pokud totiž měla družstva pozemky jen v pronájmu, byl pro ně nejdůležitější zisk plynoucí z velkých výnosů. O to, co jejich hospodaření dělá s krajinou, se moc nestarali. Vysušovaly se tak mokřady, zmizely meze, aleje, zkrátka všechno, co zadržuje vodu v krajině a brání erozi půdy.

Z každého tuzemského hektaru tak za rok deště a eroze spláchnou 10 až 20 tun nejúrodnější půdy (v ČR se celkově eviduje asi 3,5 milionu hektarů). Nikdo dnes nedokáže vyčíslit, kolik peněz stojí, že se musí odvážet ze silnic a likvidovat jako nebezpečný odpad (pokud je postříkaná pesticidy), ale odhady se pohybují v řádech miliard. „Věříme, že když se najdou reální vlastníci, budou se ke krajině chovat jako skuteční hospodáři a tím i snižovat škody způsobené globalizací,“ souhlasí s poradcem Kučerou i předseda zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Jiří Papež. „V jejich vlastním zájmu by mělo být vysazování zelených pásů, remízků, opětovné zakládání rybníků.“

Všechno to ale zní nějak moc ideálně a i projektanti reformy mimo mikrofon přiznávají, že skutečnost se může od těchto představ lišit. Například už dnes se proti rozdrobování pozemků objevují opačné tendence, velcí investoři skupují půdu ve velkém – třeba Agrofert zemědělského magnáta Andreje Babiše údajně odkoupil asi 30 tisíc hektarů půdy. Pokud by měly Česko ovládnout velkostatky nebo podnikatelé, kteří mají k zemědělství daleko, stěží od nich bude možné čekat automatickou péči o krajinu za cenu snižování výnosů. „Když nebude vlastník ochoten se starat sám, můžeme ho k tomu motivovat ekonomicky,“ připouští Jiří Papež. „V evropském programu pro rozvoj venkova jsou dotace na neprodukční využití krajiny, a kdo nebude dělat protierozní opatření, dotaci nedostane.“

Kdyby se naplnila aspoň část představ ministerstva, mohl by venkov sloužit lépe i lidem, kteří tam bydlí nebo si jezdí odpočinout. Kromě toho, že krajina plná různých estetických a rozdělujících prvků lahodí oku, čeká se od přístupových cest, že pomůžou cyklistům a propojí vsi. A jak dodává Tomáš Doucha z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, rodinné farmy by mohly přispět i k rozkvětu venkovského života, který už tolik na zemědělství vázaný není. „Vesnice se stává rezidenčním místem. Lidé, kteří z ní dojíždějí za prací, ji chtějí mít uklizenou a užívat si klidu. Zatím zemědělci spíš dělají nepořádek,“ říká Doucha. „Farmář má být součástí malého podnikání, agroturistika, penzion, prodejna, cokoliv, co oživí místní život. Prostě by měl být občanem venkova."

Pro pořádek je třeba přiznat, že pozemkové úpravy se děly už za minulých vlád, ale daleko pomalejším tempem. Ročně na ně plynulo pár set milionů korun, teď se tempo zrychlilo a balík peněz zbytněl – za rok to dělá asi dvě miliardy tři sta milionů. Do současnosti se podařilo sepsat a přeskupit zhruba devět procent pozemků, na dalších devíti procentech pozemkové úpravy probíhají.

Byla by ovšem iluze si myslet, že takhle zásadní změny projdou bez povšimnutí dosavadních hlavních hráčů. Pozemkové úpravy sice platí stát, ale rozhodnout se musejí sami majitelé, resp. takový počet, který pokrývá víc než polovinu výměry daného katastru. A někde probíhají opravdu dramatické boje. „Předseda družstva je proti, a tak posílal všem majitelů alarmující dopisy, aby na pozemkové úpravy nepřistupovali, že jim hrozí vyvlastnění půdy,“ říká šéf Asociace soukromého zemědělství ČR v Olomouckém kraji Václav Koutný.„Když se jeden z drobných sedláků domluvil na pronájmu s vlastníkem a vytyčil si pozemek, družstvo mu do druhého dne rozoralo přístupovou cestu.“

Zástupcům družstev se konkrétní hádky o pozemky moc komentovat nechce, ale obecně se jim pozemkové úpravy moc nezamlouvají. „Hrozí likvidace českých zemědělců,“ varuje člen dozorčí rady Agrární komory ČR (jež má blízko k zemědělským družstvům) Zdeněk Koubek.„Když se podepisují nové smlouvy, vstupují do hry cizinci, kteří naše lidi přeplatí. Zajímá je jenom půda, kde vypěstují řepku a obilí a úrodu odvezou pryč. Prostě pole vydrancují. Českou půdu má mít český sedlák.“

Výzkumník Doucha to vůbec nevidí tak černě. „Ano, pro Němce je zajímavé vypěstovat surovinu tady a za hranicí ji dráž prodat. Tahle výhoda však s rostoucí vzdáleností klesá. Kde měli o pozemky zájem, už si je pořídili,“ soudí Doucha. „Existují samozřejmě výjimky, ale mnozí ze zahraničních farmářů, například Holanďané, se tady usadili a hospodaří tak, že jim není co vytknout.“

Zvířátka a Vlkošští

„Zítra se bude v obci deratizovat, buďte nápomocni při vyhledávání hlodavců,“ nabádá mladý ženský hlas z amplionu. Vlkoš je typická jihomoravská víska, ale od svých sousedů se přece jen něčím liší: na začátku skoro každé cesty a silničky stojí tabulka, buď s emblémem Evropské unie, nebo některého z českých ministerstev. „To všechno jsme postavili hlavně díky komplexním pozemkovým úpravám,“ chlubí se starosta Jaroslav Kozák. Aniž by to tak zamýšlela, stala se vesnice o tisíci duších laboratoří současné zemědělské reformy.

Začalo to zhruba v půlce devadesátých let. Kraj trápily podle starosty dva živly: voda a vítr. „Říkáme tomu tady moravská Sahara, když zafouká vítr, tak letí oblaka písku. Ze svahů támhle těch pahorků se zase voda valí až na silnici, každou chvíli musíme odklízet bahno.“ Aby se vyhnuli každoročním škodám, přišli Vlkošští spolu s ministerstvem životního prostředí s osvědčenými recepty, jak z toho ven: vysadí aleje, obnoví mokřady, postaví protipovodňové kaskády. Narazili však na nečekanou překážku. U vytypovaných míst nebylo jasné, čí jsou, jinde je lidé nechtěli prodat. Jediným řešením byly komplexní pozemkové úpravy.

„Připravili jsme podrobný formulář a s ním obcházeli všechny vlastníky. Spousta z nich v obci dávno nebydlela, našli jsme i potomky majitelů v Chomutově nebo až v Izraeli,“ říká starosta. Většinu lidí se podařilo přesvědčit, že úpravy pomůžou jim i celé obci. Družstvo zrovna nadšené nebylo, ale jako pouhý nájemce nemělo právo do rozhodnutí vlastníků mluvit. Pak se dva roky složitě dohadovalo, kde se který pozemek vymění, proběhla čtyři kola jednání, každou změnu ukazovali zastupitelé majitelům a ti podle svých znalostí terénu navrhovali alternativní řešení. Nakonec se vše zdárně uzavřelo.

Po skončení pozemkových úprav nabídl soukromý rolník Libor Holakovský spolu s dalšími drobnými farmáři vlastníkům za nájem hektaru tisíc korun ročně, což bylo o čtyři sta víc, než dávalo bývalé družstvo, teď akciová společnost VSV. Z kabiny nového traktoru New Holland farmáře Holakovského jsou jako na dlani vidět pozemky, které obdělává. „Tady budou brambory, támhle slunečnice,“ ukazuje zemědělec. Díky pozemkovým úpravám se jeho výměra zvětšila ze 35 hektarů na 70. Před změnami hospodařilo ve Vlkoši pár drobných sedláků, dnes pracují na jedné třetině polí.

Přetrvávajícím problémem jsou pro ně stále ještě roztroušené pozemky. Na jihu Moravy nebyli ani před rokem 1948 velcí sedláci, rodiny si dělily každý záhumenek na několik dílů a pozemkové úpravy to vyřešily jen částečně. Podařilo se sice zmenšit počet parcel z 2000 na polovinu, ale pořád to není stav, který by umožňoval jednoduché dohody. „Nebylo to ani možné úplně dotáhnout, tady má půda různou bonitu a někteří vlastníci by se cítili okradeni, že dostali horší pole,“ říká Holakovský. „My, co tu hospodaříme, bychom si měli sednout a dohodnout se. Máme tu takovou a takovou půdu, kopec, písek, tak ji spravedlivě rozdělme podle toho, jakou výměru tu kdo obdělává.“ VSV ale o dohodě zatím nechce ani slyšet. „Nebudeme přece konkurentům vycházet vstříc v tom, co je jednoznačně výhodné pro jejich podnikání,“ říká jeho ředitel Vladimír Šťastný.

K žábám na bruslích

Od Buchlova vane vítr, maminky v džínách na in-line bruslích před sebou tlačí kočárky, za nimi se vynořují cyklisté. Silničku mezi poli spojující Vlkoš s Vracovem lemují stromky a travnatý pás. Měla by jednou být hrází proti větru a vodě, zatím zpřístupňuje pole zemědělcům a dává i místním lidem možnost se projít jinde než po frekventované okresní silnici. Tady je asi nejlépe vidět, jak pozemkové úpravy obci pomohly. Když se prosvětlily vlastnické vztahy, mohl si Vlkoš vytypovat vhodné pozemky na protierozní stavby a vykoupil je. Doširoka se tím otevřela cesta k penězům ze státních i evropských zdrojů. Silničkou do Vracova to zdaleka neskončilo.

„Syn o mně říká, že jsem projektový Jánošík,“ směje se místostarostka Anna Čarková, která stála v čele vlkošské radnice osm let a změny v obci nastartovala. „Třeba za peníze ministerstva životního prostředí jsme tu obnovili mokřad,“ posadí se na lavičku před lesknoucí se vodní plochou s rákosovou obrubou. „Ve zdejší krajině je dost sucho, potřebujeme tady udržet vodu, v mokřadu žije spousta druhů vzácných žab a v zimě tu děti bruslí.“ Od mokřadu vede další asfaltka roubená stromy, je to součást aleje národů z Krakova do Vídně, postavená z evropských dotací a grantu americké Nadace Partnerství. „Dřív tu byla polní cesta, za deště se lidi nedostali k vinným sklípkům, které mají na kopci,“ vykresluje potíže místních místostarostka. „To víte, že se všechny úpravy neobešly bez bojů. Bylo těžké přesvědčit radní, aby z pokladny dali peníze na výkup pozemků místo na kanalizaci nebo vodovody.“

Ale vyplatilo se. Obec má roční rozpočet osm milionů korun, a kdyby nebyla aspoň trochu velkorysá, zavřely by se jí pokladny s mnohem většími částkami, než by si jinak mohla dovolit. Pro ilustraci: pozemkové úpravy přišly na 14 milionů a zaplatil je stát. Pozdější úpravy krajiny stály 18 milionů z kasy několika ministerstev. „Máme ještě hodně co zlepšovat,“ plánuje dál Anna Čarková. „Při pozemkových úpravách jsme se moc soustředili na okolí a pozapomněli jsme na to, že samotná vesnice potřebuje změny také. Ale v těch debatách jsme se naučili vzájemně si naslouchat, využít umu zdejších lidí, domluvit se s úřady i se sousedy. A to má též svoji hodnotu.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte