2008-866-mobr-pilatovan.jpg
2008–866-mobr-pilatovan.jpg • Autor: Respekt

2008-866-vobr-pilatova.jpg
Fotografie: Markéta Pilátová – Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Smrad pálených odpadků a vůně jasmínu. Slumy a bohaté čtvrti. Mezitím smířlivě upadlé centrum lemované platany. Parky s přetlakem jezdeckých soch. A na všem se chvěje jako zapomenutý duch léta měkké žloutnoucí světlo. Malá náměstí a secesní kavárny se ztrácejí v hlučném objetí betonu a nejširších ulic na světě. Město, kde věta „Mám to hodinu do práce vlakem, metrem a pak taxíkem“ nikoho nedojímá. Buenos Aires. Baires. Tak mu říkají. Rána jsou plná někde tušených ptáků a skřípotu dýchavičného příměstského vlaku. Gel v dlouhých vlasech mužů, citronové kolínské žen. Všichni se při ranní špičce pohybují jako ve snu, zlehka našlapují. Ležérně znají svou trasu, která je dost dlouhá na rozložení novin, přípravu léku a jeho nacpání dítěti do pusy, na večer nedodělanou práci.

Návraty jsou jiné. Nervní. Každý je unavený a chce být doma. Všichni vyhlížejí příměstský vlak, odhadují strategické rozhodnutí: vmáčknu se, nebo nevmáčknu do vagonu? K vlaku ale vede temný východ z metra. Připomíná klikatou potkaní díru. Lidé se odevzdaně staví tak, aby mohli projít. V rohu smradlavého tunelu osvětleného jako mučírna vojenské junty se vesele zubí bubeník punkové kapely. Rozhodl se, že to rozbalí právě tady. Vyhrávají do tlačenice jak o život refrén: „Kolik, kolik, kolik že je hodin…?“ Na zašedlé kachličce křičí do zasíťovaného světa své poselství samolepka: wi-fi zóna. Poslat e-mail z metra tedy můžu, ale radši bych se dostala ven. Hážu pankáčům jedno peso. Stálo mě to přemáhání, jsem od přírody skrblivá. Ten jejich nápad postavit se zrovna sem, za ten se ale platí.

Ve všední dny chybějí na poutích za prací děti. Ušmudlané přízraky, které se o víkendech míhají vagony a rozdávají obrázky s růžovým Ježíškem. Sním o tom, že jsou ve škole. O víkendu budou žonglovat barevnými míčky, apatičtí vojáčci armády nezaměstnaných břichatých matek, které je poslaly vyžebrat žold. Když nepřinesou, asi bude bitka. Bojím se jim nedat.

Všechno se v pohyblivých světech vagonů míhá, vzdaluje a přibližuje. Hlavně nepřejet stanici. Nebýt okradená. Sednout si. Přijet včas. Za pár dnů snad taky dostanu do krve, v níž už mi koluje příděl místního smogu, ten ležérní, poklidný nátisk. Ty vychytané cestovní triky – háček na štrikování do kapsy, knížku kapesního formátu, jazykovou lekci do iPodu. Tu schopnost užít si velkorysý dvanáctimilionový chřtán megaměsta, dokonce i když člověk musí do práce.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte