Poezie bez kompromisu
Kdo někdy potkal v Literární kavárně v Týnské ulici na Starém Městě v Praze dnes již zemřelého básníka Petra Kabeše, ten jistě zná i Miloslava Topinku (1945).
Kdo někdy potkal v Literární kavárně v Týnské ulici na Starém Městě v Praze dnes již zemřelého básníka Petra Kabeše, ten jistě zná i Miloslava Topinku (1945). Pro Kabeše, který měl svou mansardu hned za rohem v Celetné, bývala kavárna druhým domovem. Hodiny a hodiny tu sedával nad skleničkou červeného a přijímal návštěvy a nebo jen kouřil a mlčel. Psycholog, editor a především básník Miloslav Topinka tam často sedával s ním. Staral se o staršího a stále vážněji nemocného Kabeše i fyzicky, jako by to byl jeho bratr.
Sloužil jeho poezii, kterou obdivoval, o které psal a pomáhal ji dostat ke čtenářům. Věrným přítelem dokázal být i dalším básníkům, třeba Ivanu Divišovi. Ale s velkou vášní a přitom pokorou se dokáže věnovat i osobnostem dávno zemřelým, třeba Arthuru Rimbaudovi nebo Gérardu Nervalovi.
„Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. Neboť z jeho nebezpečného bytí zde vždy přetrvává jaksi navíc několik znamení. A v nich nikoliv krása, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo.“ Slova Vladimíra Holana by klidně mohla uvádět knihu esejů, článků a skic Hadí kámen, jež Miloslav Topinka sepsal v letech 1966 až 2006.
Trhliny, rýhy, průrvy
Knihu lze chápat jako Topinkův osobní poetický manifest. Autor zkoumá slova se zdravou nedůvěrou, jeho klíčovým pojmem je „prázdno“. Podle něj…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
