2007-2019-mobr-42-koment.gif
2007–2019-mobr-42-koment.gif • Autor: Respekt

2007-2019-vobr-42-koment.jpg
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Po telefonu raději ne. Takovou odpověď slyší každý novinář, který si chce popovídat o byť jen mírně citlivých informacích. Odpovídají tak politici, policisté, příslušníci tajných služeb, soudci a čím dál tím víc i „obyčejní“ občané, kteří chtějí sdělit poměrně banální informaci. V poslední době je do této autocenzury zařazován také internet a při schůzce na veřejných místech se přidává obava z dosahu veřejných kamer. Přinejmenším mezi lidmi v mocenské a bezpečnostní elitě roste obava ze sledování a z toho, že se informace o naši komunikaci dostávají do rukou nepovolaným, kteří jich mohou využít nebo zneužít. Je to oprávněný strach? A dá se proti té hrozbě nějak bránit?

Štěnice ve školce

Největším strašákem zneužití informací je stát. Čistě teoreticky bychom se ho ovšem bát nemuseli. Zdejší zákony zdaleka nedávají policii a tajným službám moc vpadat nám nějak masivně do soukromí. Odposlechy, kontrolu pošty, e-mailů a třeba i plateb kartou musí povolit soud. A ten to udělá jen tehdy, když jde o vyšetřování zásadních trestných činů, kde minimální horní hranice trestu dosahuje osmi let. To všechno zní hezky. Ale jako brzda našich obav ze špiclování to bohužel nefunguje.

Zůstaňme jen u odposlechů. Policie a tajné služby jich například loni nasadily skoro osm tisíc. Zločinů spadajících do „odposlechové“ kategorie je tu přitom ročně odsouzeno kolem pěti stovek. Nepoměr svědčí o zbytečných a neoprávněných odposleších. Připomeňme si loňskou aféru, kdy policie po známé Kubiceho zprávě o prorůstání zločinu do politiky obvinila jejího autora Jana Kubiceho z naprosto nepodloženého trestného činu, který ovšem výší trestu umožnil nasadit do hry odposlech: ve finále pak policie kvůli této věci odposlouchávala čtyřicet účastníků – kromě Kubiceho samotného i například současného ministra vnitra Ivana Langra, několik novinářů, a dokonce dvě děti. Když se tato odposlechová smršť prozradila, prověřilo ji státní zastupitelství s výrokem, že všechno bylo naprosto o. k.

Policie jistě má právo odposlouchávat, sledovat, kontrolovat poštu, bankovní účty. Zároveň ale musí fungovat kontrola, že to právo nezneužívá. Že třeba skutečně likviduje – jak ukládá zákon – všechny nahrané odposlechy, které nijak nesouvisí s prošetřovaným trestným činem. Že jí nezůstávají za nehty doklady o našich soukromých hovorech, které se týkají třeba zaměstnání, našich trablů, milenek, milenců nebo dětí. Zákonnost odposlechů kontroluje poslanecká komise. Ta má ale minimální pravomoci a nemá šanci zjistit, zda si policisté nenechali někde v šuplíku přepisy nahrávek, které se zločinem nesouvisejí, ale jejich zveřejnění nás může diskreditovat. Nebo nás majitelé dokumentů mohou vydírat.

Nejde o teoretickou spekulaci. Z policie i tajných služeb uniká spousta citlivých informací. Připomeňme si soukromý archiv Františka Mrázka, ve kterém schraňoval důvěrné informace o svých konkurentech i politicích, většinu z nich nemohl získat jinak než od policistů a hlavně z materiálů, které měly být okamžitě automaticky zlikvidovány. Případ Berdychova gangu je ještě zrůdnější, gang prakticky vedli policisté, kteří měli vyšetřovat organizovaný zločin a zásobili gangstery spoustou důvěrných informací z vyšetřování. Všichni se tak musíme obávat hrozby, že se z policejních kruhů dají koupit informace, které nijak nesouvisí s žádným vyšetřováním a měly být zlikvidovány. Nepomáhají odhalit žádný zločin, jen dokumentují nějaké lidské vady či slabosti, které máme skoro každý a nikdo nechceme, aby se o nich vědělo.

Stát ale není jediný, kdo se může nabourat do našeho soukromí. Nebezpečím jsou i soukromé bezpečnostní služby. Často v nich pracují bývalí policisté, kteří mají kontakty na policisty ve službě, v policii se vypráví hodně o tom, jak si detektivové přivydělávají ověřováním informací pro soukromé kolegy. Žádný zákon nezakazuje v Česku prodávat odposlechová zařízení. Jejich soukromé použití sice odporuje deklaraci o lidských právech, porušuje zákon o ochraně soukromých dat, ale není trestné. Za posledních deset let neexistuje případ, kdy by někdo prokázal soukromé službě použití odposlechu, a každý zkušený policista vám přitom řekne, že z odposlechů získávají soukromé služby spoustu informací.

Pod kontrolou nejsou třeba ani provozovatelé internetových stránek, kteří mohou schraňovat data o návštěvnících, o našich návštěvách pornografických stránek, stránek s návody na výrobu pervitinu nebo o naší internetové hráčské vášni. Neexistuje zatím žádná informace, že by někdo takové záznamy použil k vydírání nebo diskreditaci, ale to neznamená, že se to neděje.

Ruletové tajemství

Můžeme se vůbec proti průniku do soukromí bránit? Kdo se opravdu cítí ohrožen, může dnes používat nabídku různých rušiček odposlechů, kryptopřístrojů, anonymizérů nebo počítačových programů, které kolem vás vytvoří relativně spolehlivou ochrannou zeď. V budoucnu to bude stejně samozřejmé, jako jsme dnes zvyklí v prevenci proti zločincům používat alarmy, speciální zámky, ochranné kódy nebo třeba zámky na kola. Ale skutečné řešení je jinde.

Je nutné donutit veřejnou debatou stát, aby vymezil pevná pravidla vpádů do soukromí a na jejich dodržování se soustředil podstatně více než dnes. Nezákonné porušování soukromí musí být tvrdě trestáno, ať už ho mají na svědomí soukromníci nebo stát. Jak je vůbec možné, že trh nabízí velké množství různých štěnic, odposlechových mikrofonů, dokonce mobily, na kterých můžete odposlouchávat, když je soukromník nemá právo používat? Správci serverů by měli být vázáni tajemstvím podobným tomu bankovnímu nebo obchodnímu. Adresy uživatelů internetu by měly být stejným veřejným tabu, jako jsou čísla našich kont. Trestná by měla být třeba i jen záplava reklam zamořující mail po naší návštěvě elektronické rulety. Co je provozovateli po identitě počítače?

Stát bude v nejbližších letech disponovat čím dál tím větším počtem informací o svých občanech. Braní otisků prstů bylo donedávna ponižujícím aktem, který nás řadil do galerie zločinců, dnes přiložíme prst k elektronickému záznamu bez mrknutí oka. Čím dál tím víc využíváme elektronických jízdenek, policie může s patřičným povolením získat mapu našich cest. Pomocí mapování míst, odkud jste volali z mobilu, se už dnes dá prakticky zjistit, třeba ve které hospodě jste seděli před třemi měsíci. Tomu prostě neunikneme. Jde jen o to, donutit stát k tomu, aby podobné informace sloužily jen k prověřování těžkých zločinů a aby se nestávaly zbožím určeným k našemu vydírání a zastrašování.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte