Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Utonulá

Knihy Margriet de Moorové (1946) dokazují starou pravdu: malá jazyková kultura ze sebe vydá nejvíc, když se hlásí ke svým autentickým kořenům.

2007-1567-vobr-21moorova.jpg
Fotografie: Obálka knihy • Autor: Respekt

Moorová svým románem navazuje na velké evropské klasiky.

Reklama
Reklama

Knihy Margriet de Moorové (1946) dokazují starou pravdu: malá jazyková kultura ze sebe vydá nejvíc, když se hlásí ke svým autentickým kořenům. Světovost Margriet de Moorové je právě v tom, že její knihy vyrůstají z holandské mentality a historie. Román Utonulá je čtivým příběhem záměny identit, který se odehrává při záplavách roku 1953. Klade důležitou otázku: zůstaneme sami sebou, když se rozhodneme do důsledků převzít životní roli někoho jiného?

Příběh je prostý a autorka ho odhalí na prvních dvaceti stránkách. Středostavovská rodina v poválečném Amsterdamu má dvě hezké dcery. Lidy je vdaná za Sjorda a má s ním dítě. Mladší Armanda jí nevinně závidí plný ženský život. A tak ji jednou v sobotu požádá, aby si pro legraci vyměnily role: Armanda jde se švagrem na večírek, zatímco Lidy jede místo ní na rodinnou návštěvu do jižního Holandska. Větrné počasí přejde v apokalyptickou bouři a ta smete několik jihoholandských ostrovů z povrchu země.

Lidy už se nikdy nevrátí, jejímu dítěti chybí matka, jejímu muži žena. Armanda si může obléci sestřin život stejně pohodlně jako její šaty. Čeká se to od ní. Ale co to znamená? Přinejmenším tolik, že pro manžela bude její bytost jen pokračováním její sestry. Armanda souhlasí se svatbou, pokud uvidí sestřino mrtvé tělo. Ale to se nikdy nenajde a utonulá zůstane navždy uvězněná v jediném uzavřeném prostoru: v Armandině mysli.

Přední holandská prozaička Margriet de Moorová navazuje na velký evropský román přelomu 19. a 20. století. Z postmoderních postupů přebírá formální členění a proměny perspektiv. V Holandsku má pověst komplikované intelektuálky. Což je přehnané a vypovídá to spíš o celkové úrovni tamní čtenářské obce. De Moorová totiž píše prostě a jasně a připomíná velké viktoriánské autorky, jako byly sestry Brontëovy nebo Jane Austenová. V Utonulé je to dobře vidět: je to příběh o počestných lidech, kteří si nijak nepřejí vybočit ze zaběhnutého řádu a ztrácet klid. Ale právě jejich vnitřní poctivost je žene do konfrontace s metafyzickými záhadami, které od základu mění jejich životy.

Nemá smysl volat Já!

Podobně vypadá i životní příběh samotné autorky. De Moorová se narodila ve velké učitelské rodině, nikdy nechtěla být spisovatelkou a četla jen pro radost. Silný vztah k hudbě ji přivedl na konzervatoř ke studiu klavíru a zpěvu. V polovině 60. let se Holandsko stalo nejliberálnější zemí Evropy s legalizovanou marihuanou a homosexualitou. Z upjaté měšťácké zemičky se stala meka hippies a lidé s úlevou odkládali protestantský způsob života.

V té době žila už de Moorová ve stabilním manželství, z něhož vzešly čtyři děti. Pracovala sice u filmu a pohybovala se mezi umělci, ale většinou byla v domácnosti a byla tak spokojená. Pak ale ovdověla a děti vyrostly. A jednoho dne – bylo jí čtyřicet šest let – vstoupila do nepoužívaného pokoje v domě a začala psát povídky. Úspěch sice nepřišel ze dne na den, ale od začátku 90. let pravidelně vydávala prózu a eseje a postupně si získala světové jméno.

V češtině vyšel kromě Utonulé jen román Šedá, bílá a modrá (2000). Dnes spisovatelka žije sama, nemá ráda veřejné prezentace a vždycky jednou za pár let se přestěhuje do jiného holandského města, jako by s každou novou knihou začínala nový život.

Její romány by se daly charakterizovat jako postklasické. Mají čistý jazyk, napětí, klasickou hudební stavbu a evokují s detailní přesností dané prostředí. De Moorová věnuje velkou pozornost sběru materiálu a její romány jsou tak zároveň literaturou faktu. Například Utonulá je barvitou kronikou největší katastrofy moderních holandských dějin, příběhem země, která má za pár hodin zmizet v moři, vnímaným očima lidí, kterým zbývají poslední chvíle života. Kniha tak vytváří podobný efekt jako Vermeerovy obrazy: všední domácký výjev se vlivem magického světla mění v neopakovatelný okamžik plný napětí. Postavy na starých holandských obrazech i v románu Utonulá jsou plně soustředěné na detaily rodinného života, na jídlo, oblečení, práci. A fatální důležitosti toho okamžiku si nejsou vědomy a nechtějí o ní nic vědět.

Tohle všechno možná může znít, jako by byla Utonulá nějakou upjatou dámskou knížkou o záplavách a symbolických trestech. Tak to není. Příběh Armandina vypůjčeného života doplňuje basový tón, temné líčení posledních hodin její sestry. Nikdo ten příběh nemůže vyprávět, protože skončil pod hladinou. Stal se opravdu, nebo se postupně utvořil v Armandině hlavě? Nejsou náhodou obě sestry jedna a táž osoba? A vůbec, jsme si jisti, že žijeme jen svůj vlastní život?

Téma identity je asi největší výzvou v moderní próze. Bohužel, většina autorů ho chápe tak, že píše sama o sobě, a proto rychle ztroskotá. Protože nejde přece o to volat „Já!“. Jde o to pochopit, co „já“ znamená. De Moorová to ví. Možná i proto, že začala psát poměrně pozdě – jako dospělá pro dospělé. Její Utonulá se dobře čte. Překvapivější je, že se od ní po přečtení nedokážeme odpoutat a musíme na ni myslet. Lepší vysvědčení snad próza ani nemůže dostat.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.


Margriet de Moorová: Utonulá, přeložila Magda de Bruin-Hüblová, Paseka, 272 stran.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte