Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jednatřicítka

Středa muže, který začíná znovu

Ano, jsem úředník. Každé ráno krom soboty a neděle vyrážím pěšky do práce.

Ano, jsem úředník. Každé ráno krom soboty a neděle vyrážím pěšky do práce. Co do práce, do zaměstnání. Nenadřu se přece, tak to není žádná práce. Loučím se ve dveřích se ženou, beru do tašky svačinu a mizím mezi lidmi.Venku jsou už všichni na nohou. Ještě štěstí, že jsem se přestěhoval z venkova do města, nemusím vstávat tak brzy, pomyslím si. Procházím bránou úřadu, zdravím vrátného, proplížím se kolem sekretářky, aby neviděla, jak si připisuji hodiny, odemykám kancelář, větrám, stavím vodu na čaj. Zapínám počítač, vybalím svačinu, jím a piji svůj oblíbený čaj. Dojím, pročtu si zápisky ze včera, zvedám telefon a udělám pár telefonátů. Pak píšu korespondenci. Všechno začíná stylem na základě nám sděleného, vzhledem k výše uvedenému, na základě vašeho dopisu ze dne apod. Sám už za ta léta nemohu rozluštit, co vlastně píši, co lidem sděluji. Píši v kódech. Pak dopisy vytisknu a vyrážím s nimi na své dennodenní kolečko od nadřízeného ke dvěma ředitelům, kteří na našem ministerském úřadě od reformy vládnou – jeden je ředitel ZAaPÚ a druhý je jen PÚ. Když od nich získám potřebné parafy, opatřím dopisy obálkou a dám sekretářce, která je předá druhé, nižší sekretářce, která je dá na poštu. To by bylo, oddechnu si. Dnes mi nikdo nevyčinil, že mám špatnou gramatiku; obsah naštěstí nikdo nekontroluje.

Je čas oběda. S kolegy jdeme do restaurace na menu za 60 Kč. Po obědě vařím svůj oblíbený čaj a čtu si noviny na internetu. Poté volá klient, dlouze diskutujeme, pak zase dopisy, kolečko, kontrola dat, uložení korespondence do šanonu. Napíši si, co mám vyřídit zítra. Zavolám na jiný úřad, zda bych se nemohl stavit pro podklady. Jsou pro, hlásím svou výpravu nadřízenému a pak už se do zaměstnání nevracím. Jdu kolem řeky domů. Napadá mě, co já na tom úřadě dělám? Skvělou práci přece. To ano, ale je to stále dokola. Jaksi neuchopitelný, za hory papíru schovaný život plný frustrací a osočování. Chválí mě snad někdo, jsem pro lidi důležitý? Už léta mě to nebaví, ale nejsem schopen odejít, mám strach. V poslední době však cítím, že nejsem k těm lidem, kteří se mnou pracují, upřímný. Cítím, že se odtahuji, že už netahám za jeden provaz, nejsem v partě. Nechodím s nimi na pivo. Hned za tím se vynoří stará otázka, co jen budu dělat, když nic neumím? Proto jsem přece úředník. Kolotoč obav a vnitřních výčitek trvá až domů… Do toho mi volá otec, že nechce bydlet na venkově sám. Dům je na něj velký a on to nestíhá obhospodařit, když jsme ho všichni opustili. Ach jo, stejná píseň, nedá se s ním vydržet a teď jsme ho opustili. Klesám do křesla. Říkám o tom své ženě, že už to na úřadě nemohu vydržet. Říká, že jsem měl odejít už před pěti lety. Ale já se bojím, jsem prostě zbabělec, přiznávám. No to vím taky dávno, říká, ale taky jsi velmi schopný muž, jinak bych s tebou přece nebyla. Sedíme a popíjíme víno. Přemýšlím, co vlastně rád dělám: něco kutím, mám rád umění, čtu. Jdeme se projít. Žena se mě ptá, co jsem v dětství rád dělal. Hrál si na vojáky, povídám a trochu se tomu směji, a taky na obchod. Na obchod? říkám si. Už pár let se pohybuji mezi lidmi, kteří dělají vysoké umění. A rád bych ho prodával, byl obchodník s užitým uměním. Ale kde vzít peníze? Něco mám našetřeno a něco si půjčím, uvažuji. Otec mi volá, že by souhlasil s prodejem domu. Je rozhodnuto.

Ráno vstávám trošku s obavami, protože je dnes můj velký den. Nikdy jsem totiž nepodával výpověď. Tentokrát začínám kolečko obráceně, nejvyšší ředitel, pak nižší a pak nadřízený. Uf, to by bylo. Stavuji se v realitní kanceláři, pak vyřizuji živnost. Klapu jako na drátkách, nová krev v žilách. Jsem celý jako v novém světě u vytržení. Ležím v posteli a sumíruji si dnešní velký den. Přijdou pochybnosti. Co když se to nepodaří? Opustil jsem jistotu. Uživí mě to, co rozjíždím? Třesu se. Žena se ke mně přivine a říká: to nevadí, jak to dopadne, důležitý je, že tě to bude bavit a budeš šťastný. Pak to půjde samo, a když ne, svět se přece nezboří! Musíš se mít rád. Dává mi pusu a zhluboka oddychuje do nocí zahaleného pokoje.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte