Kultura Knihy

Historikova historie

Jak je možné, aby se v ideologicky sterilním prostředí rozvíjelo tak svobodné a inspirativní myšlení?

2007-1438-vobr-20AR312007.jpg
Fotografie: Než lumpové z venkova a měst, to už radši středověk (Stalin, Rykov, Kameněv a Zinověv rok po Gurevičově narození). – Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Gurevičovy vzpomínky na poměry v sovětské historiografii.

Reklama
Reklama

Jak je možné, aby se v ideologicky sterilním prostředí rozvíjelo tak svobodné a inspirativní myšlení? Tuto otázku si kladl nejeden z nás, když do Československa v 70. letech začaly ze Sovětského svazu přicházet věru nečekané vědecké podněty. Knihy François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance Michala Michailoviče Bachtina a Kategorie středověké kultury Arona Jakovleviče Gureviče byly plody uvolnění vědeckého myšlení z ideologického sevření a vzbudily senzaci nejen u nás.

Vznikaly přitom mimo oficiální, preferovaná vědecká centra, na jejich okraji, často na periferii Ruska. V době, kdy u nás bylo znovu oficiálně zdušeno strukturalistické učení, k nám přišlo oklikou třeba z estonského Tartu, kde se soustřeďovala nekonformní ruská vědecká obec. Společenské a politické poměry, životní podmínky, v nichž po druhé světové válce žili a pracovali ruští historici, velmi otevřeně, upřímně a s nevšední mírou sebereflexe přibližuje Gurevičova autobiografická kniha Historikova historie.

Směšný marxismus

Kniha vznikala nadvakrát. Poznámky si Aron Jakovlevič Gurevič (1924–2006) začal psát už v roce 1973, ale dokončil je teprve jako sérii přednášek na semináři mezi listopadem 1999 a srpnem 2000 poté, co ztratil zrak. Staré poznámky, zřetelně odsazované a datované, včlenil do nového textu, který vznikl přepisem a úpravou z magnetofonového záznamu.

Jenom jakoby mimochodem, protože to nebylo výjimečné, se v úvodu zmiňuje o těžkém dětství bez otce, s matkou a negramotnou, ale vzácnou stařičkou chůvou, kterou sám učil číst a psát. Rodina žila ve společném bytě, v jediné místnosti o třinácti metrech, kde měli na přivýdělek ještě podnájemnici a chůva tam na výpomoc vařila osamělému starému mládenci. Jako charakteristiku uvádí Gurevič slova vysloužilého soudce: „Odsuzoval jsem lidi k mnoha létům vězení, a dokonce k trestu smrti, ale nikoho jsem neodsoudil k životu v komunálním bytě.“ S o to větší vděčností se rozepisuje o starých učitelích historie, posledních nositelích kulturní tradice Ruska, kteří jeho poválečné generaci ještě stačili předat velkou tradici předrevoluční historiografie.

Nezastírá, že se zprvu musel vymaňovat ze sovětské výchovy, ale už před útokem Německa jeho okolí nepochybovalo, že za všemi řečmi o míru se nezakrytě připravuje válka. Hned po ní mu bylo jasné, že Rusové sice porazili Hitlera, ale válku prohráli, poraženi vlastním režimem, který byl „největším koncentračním táborem v dějinách“. Tradiční sociální struktura Ruska byla rozbita a stalinisté „se ocitli v čele skupiny lumpů z venkova a měst“. Kriminalizaci země způsobil rozvrat po Říjnové revoluci a za Stalina se „všichni zločinci schovali do uniforem vojenských a stranických hodností a vybudovali hierarchii se svým bossem v čele“.

O povaze režimu měl tedy Gurevič už jako mladý jasno. Věděl, že z historie se může věnovat jenom středověku, kde měl oproti moderním dějinám přece jenom trochu volnosti, ale byzantologie se záhy vzdal: příliš mu ve své hrůznosti připomínala sovětský režim. Začal se věnovat problematice raného feudalismu v anglosaských zemích, pro niž měl vynikající učitele. Záhy poznal, že společenskou strukturu 9.–13. století lze mnohem zřetelněji vyčíst z pramenů skandinávských dějin. Ty ho přivedly k netušenému bohatství islandských ság a odtud byl už jen krok k lingvistické interpretaci textů, tedy k modernímu pojetí historie bez marného oživování marxismu, jehož filozofii dějin nebral vážně.

Nejdřív zasít, pak myslet

Uvědomoval si, že za „dějinami hnoje“, jak posměšně nazýval studium výrobních poměrů za raného feudalismu, „existovali lidé, kteří hnojili půdu, orali, sklízeli úrodu a možná se kromě výrobních procesů zabývali i něčím dalším“. Podpořen Weberovou skepsí k možnostem postihnout historii jako objektivní realitu, neboť ona už není a její stopy v pramenech jsou zakamuflovány a skryty, podstoupil „koperníkovský obrat“ k dešifrování systémů světa, studiu historie jako „vědy o kultuře“.

Dospěl k poznání, že úkolem historie není formulování nějakých zákonů o společensko-ekonomickém vývoji lidstva, že tohle je jen konstrukt ve vědomí sovětských historiků. Že podle nich lidé nejprve musejí zajistit svou obživu, a teprve pak mohou myslet? „Ale kdo dokázal, že je nutné nejprve vypěstovat obilí, a pak mít myšlenky, a je možné vůbec bez myšlenek zasít toto obilí?“

Zamířil k antropologickému interdisciplinárnímu přístupu k historii a do jeho zorného pole se tak dostal především člověk. Gurevič si uvědomil, že lidé svou činností nenaplňují nějaká daná dějinná schémata, jak tvrdili marxisté: aniž o tom vědí, oni sami tvoří dějiny. Zjistil, že stejnou cestou šli i sémiotici. I oni se snažili analýzou textů odhalit jejich skryté významy, často utajené i samotným autorům. Ostatně ani historik nestojí někde mimo dešifrovaný a rekonstruovaný obraz dějin, „při rekonstrukci je historie zároveň tvořena“.

Není náhoda, že se na této cestě Gurevič musel setkat s francouzskými historiky skupiny Annales. Právě oni v průběhu 20. století obrátili kormidlo bádání směrem k životu a myšlení středověkého člověka. Gurevič jejich převážně romanistický pohled obohatil analýzou rané středověké společnosti islandské a skandinávské, jejíž struktura je mnohem čistší, nezkomplikovaná složitou církevní a vůbec náboženskou problematikou.

Atmosféra trvalé lži

Zatímco velkou francouzskou školu Annales vytvářela bez vnějších překážek už několikátá generace badatelů, Gurevič stál v Rusku téměř osamocen (geniální Bachtin žil v ústraní v Saransku, nemocen a ve velkých životních útrapách), podporován především vědci z příbuzných humanitních oborů. Litoval, že mu zakázali přednášet na univerzitě. V celé té nesvobodě ale zůstal svobodný. Neměl totiž strach. Strach považoval za strašlivý výplod iracionality, který když se uhnízdí v duši, může v ní navždy zůstat.

Šestnáct let otročil na provinčním pedagogickém institutu ve Tveru. V knize poměry na škole líčí s humorem, přesto jsou v nich pedagogičtí funkcionáři jako vystřižení z Gogolových Mrtvých duší. Sám sebe se ptá, co a jak se mu povedlo, a odpovídá si jednoduše: měl štěstí. Nikdy sice nemohl pracovat v moskevském Historickém ústavu, kde se pěstoval jeho obor, ale knihy, jež psal téměř v utajení, mu vycházely – někdy se zpožděním - nezpotvořené.

„Byla to strašná situace. Subjektivně si ji představuji jako atmosféru trvalé, intenzivní a – což je nejhorší – už navyklé lži a rozpolceného myšlení.“ Tak Gurevič vzpomíná na Brežněvovu éru, ve které vznikaly jeho stěžejní publikace v čele se zmíněnými Kategoriemi středověké kultury. „Bývaly horší doby, ale ne mizernější.“ O to příkladnější je Gurevičova odpovědnost talentu, práci a vědecké pravdě.


Aron Jakovlevič Gurevič: Historikova historie, přeložila Jitka Komendová, Argo, 300 stran.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte