Kultura Knihy

Angažovaný pozorovatel

Za tuto cenu nenajdete na trhu lepší knihu.

2007-1365-vobr-21R302007-aron.jpg
2007–1365-vobr-21R302007-aron.jpg • Autor: Respekt

Za tuto cenu nenajdete na trhu lepší knihu.

Reklama
Reklama

Znalci díla Raymonda Arona (1905–1983) si zřejmě říkají, že slunce muselo hlavy v Respektu hodně rozpálit, když recenzují knihu, která je na našem trhu už čtyři roky. Nerozpálilo nás slunce, ale fakt, že se kniha Angažovaný pozorovatel ve slevách prodává za 39 korun. A my si prostě nemůžeme dovolit vás neupozornit na příležitost pořídit si tuto jedinečnou analýzu světové politiky a myšlení o politice vůbec. Pokud jste si knihu koupili za původní trojcifernou sumu, posíláme vám politování.

Vedle Sartra

Ačkoli jde o knihu velikostí i počtem stran nevelikou (zejména při srovnání s Aronovou Historií XX. století), je to mimořádné a svěží čtení. Což je dobře, protože může přilákat i čtenáře, které od čtení knih tohoto politologa, novináře, sociologa a filozofa v jedné osobě odrazuje mnohdy příliš složitý jazyk. Publikace Angažovaný pozorovatel, která se věnuje například analýze totalitních režimů, antisemitismu, vzniku EU, antiamerikanismu, koloniálním válkám či intelektuálnímu světu Francie, má tu výhodu, že jde o rozhovor s Aronem. Je to tedy čtivý žánr, který rychle plyne a zbytečně neulpívá na detailech. K těm se čtenář může vrátit v jiných Aronových knihách, kde stojí na předních místech Demokracie a totalitarismus nebo Opium intelektuálů.

Raymond Aron studoval na École Normale Supérieure, kde se seznámil s neméně věhlasným Jeanem-Paulem Sartrem. Z přátel se ale záhy stali zásadní odpůrci a svým způsobem i hlavní představitelé opačných proudů. Zatímco Sartre burcoval do boje levici, Aron tvrdě odsuzoval komunismus, a zejména Sovětský svaz, pro který neměl na rozdíl od Sartra omluvu. Coby odpůrce kolaborace s nacismem a i kvůli svému židovskému původu uprchl před vypuknutím války do Londýna, kde redigoval list Svobodná Francie. Ačkoli měl po druhé světové válce obrovské možnosti v akademickém světě, rozhodl se zůstat u novinařiny a psal pravidelné sloupky do Figara. K přednáškám si ale našel cestu, takže se stal důležitou tváří Sorbonny. Tolik povinné údaje, pojďme nyní k samotné knize.

Otázky v ní jsou kladeny chronologicky. Od prvních intelektuálních úvah Arona ve 30. letech přes válečné období, chaos ve francouzské společnosti až po hlavní střety mezi levicí a pravicí v 50. a 60. letech. Řadit Arona k pravici je značně nepřesné. Vhodnější označení je, že prostě vybočoval. Díval se na svou zem realisticky bez patetického opěvování francouzského významu, což mnohé dráždilo. Stačilo třeba jeho tvrzení, že Francie po druhé světové válce už není žádnou mocností. Stejně jako argumentace, že Alžírsko mělo přestat být kolonií.

Co s NATO

Angažovaný pozorovatel se dá číst několikrát, a vždy si všimnete něčeho jiného. V době vrcholící české diskuse o radarech a spojenectví se Spojenými státy jsou obzvláště zajímavé názory právě na obranu a Ameriku. Aron byl jeden z mála intelektuálů, kteří otevřeně hájili atlantické spojenectví. To se v 50. letech ve Francii rovnalo téměř národní zradě.

I na začátku 80. let, kdy se knižní rozhovor vedl, se ho novináři ptali, proč se nepřidal k boji za nezávislost Evropy a Francie na Americe. Tedy proč podporoval vznik NATO. Aron odpověděl: „Kdybychom měli spojeneckou smlouvu se Spojenými státy v roce 1939, myslíte, že by to nějak omezovalo nezávislost Francie?“ A dodal: „A pak tato smlouva nikterak neomezovala autonomii francouzské diplomacie. Obsahovala vzájemné přísliby či závazky signatářů přijít na pomoc napadené zemi. V čem to představovalo krácení národní nezávislosti?“

Aron pletl hlavu kritikům i tím, že nepatřil mezi slepé stoupence USA. Kritizoval způsob vedení války ve Vietnamu a jeho myšlenky by se daly použít v Iráku téměř bez úprav. Zejména když hovoří o tom, proč byl zásah Američanů neúspěšný: „Demokracie, aby mohly vést válku, musí být přesvědčeny, že brání, ne-li svatou, alespoň morálně čistou věc. A válka ve Vietnamu představovala – jak pro Francouze, tak pro Američany – boj velice pochybný.“

K tomu dodal i myšlenku o schopnosti válku vést. „Civilisté, kteří ji řídili, příliš válečně neuvažovali. Vrhli se do ní tak nezkušeně, s tak úžasnou neobratností, až to nakonec vypadalo, že za ni jsou odpovědní, že to oni jsou viníci a ještě ke všemu poražení.“

Novináři Jean-Louis Missika a Dominique Wolton odvedli učebnicovou práci. Z každé otázky je cítit důkladná příprava. Co je ale nejsympatičtější, nemají problém nechat v knize otázky, kde se trefili vedle nebo kde je Aron opravuje. A naopak v té době 75letý Aron přiznává své omyly či nedostatky vlastní analýzy. To se skutečně jen tak nevidí. Tak například říká: „Je pravda, že jsem o něm (o Albertu Camusovi) do Opia intelektuálů napsal jednu nepěknou stránku, které lituji.“ Rozhovor navíc vedli lidé, kteří spolu ideově nesouhlasili. Díky tomu to občas zajímavě jiskří. Rozhodně to není nudná propaganda, jako se to u politických témat děje v Česku. Například když Petr Žantovský dělal rozhovor s Mirkem Topolánkem nebo Petr Hájek s Václavem Klausem.

Raymond Aron: Angažovaný pozorovatel, přeložila Hana Zahradníčková, Mladá fronta, 412 stran.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2267

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte