Radikálně nová autorita

Biologům začíná svítat, že se zřejmě spletli. Ne úplně, ale i tak dost na to, aby se měli za co stydět. Celé půlstoletí byl těžištěm jejich výzkumu vztah mezi dvěma druhy chemických látek. Ve středu všeho dění byly bílkoviny ve formě enzymů, hormonů atd. Instrukce pro tvorbu bílkovin obsahovala DNA ve formě genů. Nechyběly samozřejmě ani další molekuly. Cukry a tuky v hojném množství (u některých jedinců až příliš hojném). Zastoupeny byly také různé vitaminy a minerály. A pak zde byla ona podivná chemická látka zvaná RNA, která vypadala tak trochu jako DNA, ale nebyla to DNA. Poslušně přenášela genetické informace z jaderné DNA do těch míst v buňce, kde se tvoří bílkoviny, sháněla dohromady aminokyselinové jednotky, ze kterých se tyto bílkoviny skládají, a byla objevena i v samotných továrnách na bílkoviny.

Ke všem těmto poznatkům vědci dospěli již před několika desetiletími. Od té doby byla RNA víceméně zanedbávána jen jako skromná doručovatelka informací a přidavačka stavebního materiálu. Tato role RNA byla pro biology natolik uspokojivá, že jen málo z nich se namáhalo klást si otázku, zda je to doopravdy vše. Dnes jim tato otázka nedá spát. Najednou se totiž zdá, že se buňky doslova hemží molekulami RNA, které si v nich dělají bůhvíco.

Změna paradigmatu

Různorodost těchto molekul je přitom ohromující. Existuje scnRNA, snRNA a snoRNA. A také rasiRNA, tasiRNA a natsiRNA.…