Po deseti letech vychází další sbírka poezie Vladimira Vysockého
V šedesátých a sedmdesátých letech nad Moskvou zářila nejenom pěticípá komunistická hvězda. Oproti tragickému symbolu dělnického hnutí svítilo opravdovým jasem něco, co v temnotách totality uhrančivě přitahovalo pozornost a zároveň se to spalovalo obrovskou kreativní energií. Básník, herec a písničkář Vladimir Semjonovič Vysockij (1938–1980) měl vyměřen krátký čas, leč na jeho konci zůstalo několikavrstevné a dodnes živé dílo: desítky filmových i divadelních rolí, stovky básní, písňových textů nebo doprovodná hudba. Po deseti letech absence tohoto nezkrotného bouřliváka v Česku připomněla sbírka poezie Nepiju sám, kterou sestavil a přeložil rusista Milan Dvořák, dlouholetý interpret Vysockého tvorby.
Prohra, nikoli podlehnutí
Vysockij tvrdíval, že zná datum své smrti, a v jeho intenzivním životním tempu (horečné psaní, vysilující herecké výkony, minimální spánek, alkohol, prášky) ho proto nemohl zastavit ani tuhý nespravedlivý režim, ale ani fyzické meze vlastního těla (pětkrát prasklá krční tepna, žaludeční vředy, srdeční kolapsy). Podle slov pamětníků i na prahu smrti vybíhal na scénu s tišící injekcí a bledý jako stěna, aby před dojatým a vzrušeným publikem ze sebe pravidelně vydoloval „božský paprsek čistého umění“. Jeho odlesk reprezentovaly v Česku předešlé tituly Koně k nezkrocení (1983), Zaklínač hadů (1984 ), Vladimír Vysockij (1988), Pravda a lež (1997). Aktuální překlad znovu přibližuje básníkovu lyrickoepickou poezii, v níž se prolínají sžíravá ironie se sarkasmem, ale i s krutou syrovostí života v „nejspravedlivější společnosti světa“: „Jednou s bráchou mě vyvedli do jitra, stih jsem říct: ,Kdyby něco, však víš…‘ A už dva urostlý hoši od vnitra vezli mě přes Sibiř na Sibiř. Potom v ledovejch lomech i bažinách, dokud zrak slzama neoslep, každej k srdci si tetoval Stalina, aby slyšel náš zoufalej tep.“
Ve sbírce je několik textů v českém prostředí už dobře známých, jako Dialog u televize, zpopularizovaný Jaromírem Nohavicou. Větší část útlé a graficky přitažlivé knížky však tvoří překlady zcela nové: „Bez šifrování tvrdejch vět chcem odhalit ten krutej svět a morovej sklep vyvětrat, kdyby to mělo hlavu stát.“
Dvacet sedm básní tak prezentuje průřez Vysockého tvorbou a dokládá různorodá témata, z nichž dílo vyrůstalo. Jsou jimi například zvířata, zastoupená texty Žirafák a Mimochodník, sportovci v Písni výškaře, hojně opěvované vězení a zločinci neboli nešťastníci padlí do sítě udavačů a tajné policie a pak básníkovy celoživotní noční můry, válka a moc, v nichž z mnoha úhlů pohledu probírá univerzální lidské pojmy svobodu, zaprodanost, přátelství, zradu, odvahu a samozřejmě lásku.
Byť jsou tyto vtipné i smutné záznamy hutně prosáklé dobovým koloritem, představují i dnes pregnantní zobrazení zoufalé situace citlivého a svobodymilovného člověka, vědoucího, že v zápase s tupostí, pokrytectvím, falešností i nenávistí dřív nebo později prohraje. Což ale neznamená podlehne, neboť do poslední chvíle Vysockij vzdoruje právě formou svého pravdivého svědectví. „Dokud je ovšem čas! Světem svět si dál bude stát, bude stát. Kdo se nepřidá, zlynčovat, zlynčovat. Kdo ctí zlodějství, do cely, do cely. A kdo hodně ví, zastřelit, zastřelit.“
Za svého života Vysockij nesměl v Sovětském svazu publikovat, vydávat desky ani koncertovat. Jeho písně a verše se zachovaly díky amatérským nahrávkám i pozdějším profesionálním záznamům pořízeným ve Francii, kam svého času mohl vyjíždět díky své třetí ženě, Francouzce ruského původu, herečce Marině Vladyové. Když proto na celkové vyčerpání a prohlubující se alkoholismus 25. července 1980 zemřel ve svém bytě v moskevské ulici Malá Gruzínská, o jeho smrti se oficiálně mlčelo. A to nejenom z ideologických důvodů. V hlavním sovětském městě zrovna probíhaly první olympijské hry pořádané v komunistické zemi a státní moc se obávala nepřijatelných a spontánních shromáždění, jež mohla zastínit i oficiálně povolené radostné manifestace mírového soutěžení na slavném stadionu V Lužnikách.
Nakonec však musela kapitulovat před desítkami tisíc lidí, kteří se sjeli z celé země a Vysockého poslední cestu na Vagaňkovský hřbitov vystlali květinami. Ostatně proč se divit? Jeho zakazované písně znal každý. Poslechem se dokonce netajili ani příslušníci KGB a vrcholem tehdejší kafkárny byla i skrytá přízeň předsedy politbyra Brežněva, kterého na fenomén Vysockij upozornili sovětští kosmonauti, jimž při dlouhých pobytech ve vesmíru pomáhaly jeho chraplavě zpívané songy nepropadnout šílenství.
Vysockij nikdy nebyl perzekvovaný disident v tom pravém slova smyslu. Mohl hrát v prestižním moskevském divadle Na Tagance, natáčet filmy doma i v zahraničí, po Moskvě jezdil v mercedesu a mimo zmiňovanou Francii navštívil Mexiko, Tahiti i Spojené státy. Svou daň za soužití s ďáblem tak zaplatil především jako písničkář a básník. Režim totiž velmi dobře vycítil, kde je nejnebezpečnější člověk, který napsal i tyto verše: „Povznášel jsem se nad hloupost a lež, smí ale jiným do svědomí sahat, kdo bez následků přečkal Budapešť a komu srdce neutrhla Praha?“
Vladimir Vysockij: Nepiju sám, přeložil Milan Dvořák, Dokořán, 81 stran.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
