Nejistá bestie bez vady na kráse

Novinka Ireny Pavláskové uvízla v mantinelech takzvaného úspěšného světa.

Z reklamních plakátů k filmu Bestiář na nás shlíží světlovlasá dívka s přemýšlivýma očima. V její blízkosti stojí muž, oduševnělý a vážný, a mezi nimi panuje zvláštní důvěra i distance dvou lidí, kteří o sobě vědí, a přitom je každý soustředěný na svůj vnitřní svět. Právě takové typy lidí a vztahů jsou přitom přesně tím, co v novém filmu Ireny Pavláskové nenajdeme. Nenajdeme v něm nic, co by bylo v něčem složité, neexplicitní, niterné.

Kdo zná charakter literární produkce Barbary Nesvadbové, autorky předlohy k filmu, sotva bude takovým konstatováním překvapen. Kdo zná naopak jen tvorbu Ireny Pavláskové, patrně překvapen bude.

Logika ženských časopisů

Pavlásková natočila několik pozoruhodných filmů, jako Čas sluhů (1989) a Corpus delicti (1991), s ambicí vytvořit portrét komplikované nonkomformní ženy v konkrétní společenské situaci. Naproti tomu styl psaní Nesvadbové je povrchní a bez vyšších ambicí, určený pro nejširší kruhy nenáročných čtenářů. Volba Pavláskové se dala vysvětlit jako chytrý marketingový tah. Tedy za předpokladu, že hrdinku zajímavým způsobem „přečte“ a využije k vlastní výpovědi a přitom do kina přitáhne mainstreamové diváky.

To se ale nestalo. Pavlásková nejenže nenašla osobitý klíč, jak Bestiář přetlumočit, ale vynechala i vše, co může být na psaní Nesvadbové nosné. Povrchnost, kterou se její knihy vyznačují,…