Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura, Kultura, Literatura

Země literatury

Nikde jinde, snad kromě staré mandarínské Číny, se spisovatelé netěší takové prestiži, nesrovnatelné s jejich společenským postavením. Nikde jinde není literatura tak spjata s pocitem národní identity.

Fotografie: Angažujme se, dokud je čas – brzo půjde jen o prodejnost. Jean-Paul Sartre - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Angažujme se, dokud je čas – brzo půjde jen o prodejnost. Jean-Paul Sartre - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Angažujme se, dokud je čas – brzo půjde jen o prodejnost. Jean-Paul Sartre - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Angažujme se, dokud je čas – brzo půjde jen o prodejnost. Jean-Paul Sartre - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

O francouzské výjimečnosti už byly popsány stohy papíru. Většinou je spojována s kulturou, s gastronomií, s uměním žít. Všechny tyto pojmy a hodnoty však v propojeném a uspěchaném světě pomalu berou za své i v dnešní Francii. Přesto je tato země alespoň v jedné oblasti stále neobyčejná. Což si uvědomí čtenář obsáhlé antologie Země literatury od kritika a historika Pierra Lepapea (1941).

„Nikde jinde, snad kromě staré mandarínské Číny, se spisovatelé netěší takové prestiži, nesrovnatelné s jejich společenským postavením. Nikde jinde není jazyk státní záležitostí tou měrou, že prostá úprava pravopisných pravidel vyvolá parlamentní debaty s nádechem občanské války. Nikde jinde není literatura tak spjata s pocitem národní identity. Naši političtí vůdci navíc přicházejí posvětit svou legitimitu do výloh knihkupectví: píší knihy,“ prohlašuje hned v úvodu francouzský historik a otevírá tak bránu k více než tisíc let dlouhému příběhu, který se v publikaci vine od roku 842 až do smrti spisovatele Jeana-Paula Sartra v roce 1980.

Camembert, víno a kniha

Jde o příběh vášnivého zájmu o literaturu a rodný jazyk, kde se písemnictví pravidelně prolíná s politickou mocí, reflektuje historické události, lidské emoce, sny, poklesky, iluze i touhy. Příběh ticha klášterů i vřavy válečných bojišť, anonymních autorů, lstí a zrad, slavností na královském dvoře, velebení, literárních salonů, morální prostituce, intelektuálních celebrit, ale i hranic, jejichž plameny požírají nevhodné knihy. Fascinace písemným slovem zkrátka patří k Francouzům jako rozteklý camembert se skleničkou červeného, a mluví-li proto Lepape o spisovatelích, před očima čtenářů se logicky vynořují kruté i pestré dějiny Francie.

Autor je znamenitý vypravěč a ve třiačtyřiceti působivě pointovaných kapitolách chronologicky řetězí osudy literárního světa. Časem postupuje vpřed podle osvědčeného anglosaského mustru obdobných prací, kde jakákoli významná událost či osobnost jsou zasazeny do živě a podrobně popsaného dobového kontextu. Každá kapitola se tak otevírá přiblížením konkrétní epochy a lidí, kteří právě hýbali Francií i Evropou. Jako na staroměstském orloji před čtenářem v historickém zarámování defilují králové, papeži, univerzitní profesoři, mniši a politici, kteří francouzskou literaturu pozitivně nebo negativně ovlivňovali či byli přímo spisovateli a básníky.

Velký prostor je samozřejmě vyhrazen velikánům pera, jakými byli Rabelais, Montaigne, Ronsard, La Boétie, Pascal, Cyrano, La Fontaine, Chateaubriand, Balzac, Hugo, Flaubert, Zola, Péguy či zmíněný Sartre. Co jméno, to literární klenot. Avšak současně člověk s osobními klady a slabostmi, na něž Lepape nezapomíná. Naopak jimi ilustruje různorodost umělecké tvorby, nevysychající zdroj její inspirace, odlišné vnímání světa i základních otázek o smyslu lidské existence.

V této koncepci literatura není izolovaný fenomén, dílo skupiny podivínů z vrcholku Parnasu, ale promítají se do ní obyčejné, bizarní i výstřední politické a společenské zájmy, osobní sny a ambice. Na druhou stranu tyto procesy sama podněcuje nebo jim pokorně či zaslepeně slouží. Vzájemné propojení života in natura a na papíře je zřejmé a má jednotného jmenovatele – francouzštinu.

Zrozena ze stoky

Zrození její psané podoby přitom vůbec nebylo jednoduché. Autor břitce a ironicky odmítá oblíbenou legendu nacionalistů a domýšlivých intelektuálů, podle nichž se budoucí světový jazyk přirozeně vyvinul z božské latiny. Jeho původ naopak vidí v plebejské „stoce“ románštiny obchodníků, otroků a vojáků přišlých do Galie s římskými dobyvateli na počátku křesťanského letopočtu, kteří každodenním užíváním přežvýkali latinu do tvarů, jež pouze vágně upomínají na jejich původní zdroj. Důležitou roli hrálo i promísení s keltskými, germánskými a normanskými výrazy.

Nový jazyk byl po dlouhá století systematicky odmítán tehdejší duchovní elitou společnosti: církví a později i centrem evropské vzdělanosti, pařížskou Sorbonnou. Historický mezník proto představuje rok 842, známý ve francouzských dějinách pod názvem Štrasburské přísahy. Králové románské Francia occidentalis a germánské Francia orientalis, Karel Holý a Ludvík Němec, oproti latinským protokolárním zvyklostem totiž pronesli slavnostní slib o vzájemné věrnosti v románštině a němčině. Ještě významnější bylo politické rozhodnutí jednoho z velmožů Karlova dvora zanést písemnou formou oba projevy do análů. Románská řeč zapsaná do historického textu tím nabyla v očích populace posvátného charakteru a opovrhované lidové mluvě je oficiálně přiznán status jazyka.

„Štrasburské přísahy představují společný zrod Francie a Německa na troskách myšlenky římské říše, a to ve znamení vzájemného uznání jejich jazykové odlišnosti,“ komentuje Lepape zakladatelský počin šlechtice Nitharda. Jinými slovy, ve stejný den jako Francie spatřila světlo světa i francouzština.

Po tápavých a nesmělých krůčcích je jazyk přijat jako symbol království, národní suverenity, ale i jako účinná zbraň proti narůstající církevní moci. Písemně přežívá v podobě historek, alegorií, básní a popisu dějinných událostí z per anonymních tvůrců a šlechty. Prvním opravdovým literátem je podle autora urozená žena Christine de Pizan. Formou balad popisuje nářek Francie, svíjející se v hrůzách a bolestech válkami poznamenaného přelomu 14. a 15. století. Vydává však i milostné verše, jež jsou s oblibou předčítány na večírcích kultivované šlechty, zárodku budoucích literárních salonů.

Nahý a s úsměvem

Mocnou zbraní mladého jazyka v boji s církevní latinou i všudypřítomnou cenzurou se záhy stane smích, tato lidská přirozenost, kterou oficiální mluva kostela i univerzity postrádá. Poprvé se objeví v románu O lišákovi od neznámého pisatele z 12. století, jenž se drsně a krutě vysmívá pokrytectví řádu a jeho služebníkům, knížatům, šlechticům a zejména lidem církve, jejich ziskuchtivosti a touze po moci. Do francouzské literatury pak doslova vtrhne s Rabelaisovým Gargantuou, kde se na kusy trhá nejenom stará scholastika, ale i vznešený humanismus učenců, které v jejich rádoby intelektuálním lesku zrazuje každodenní farizejství.

Sám sobě i společnosti se o sto let později ve svých esejích směje i myslitel Montaigne. Před čtenáře „předstupuje nahý“, což je další revoluční literární čin. Navíc si klade do té doby tabuizované otázky o smyslu života, systému a jeho hodnotách, jež signalizují nastávající věk osvícenců, který literaturu promění v nositelku sociálního pokroku.

Vítězné tažení smíchu je potvrzeno v 18. století. Král by rád zakázal satirickou divadelní hru Bláznivý den neboli Figarova svatba od Beaumarchaise, ale někdejší pasivní monarchistické publikum z dob Ludvíka XIV. se proměnilo ve veřejné mínění: „Každý divák už chce kritizovat, diskutovat, hodnotit, vypískat, tleskat.“ A jak napíše ve svých Pojednáních o svobodě tisku Malesherbes: „To, čemu se loni říkalo publikum, je to, čemu se dnes říká Národ.“ Kvůli literární tvorbě král poprvé v dějinách před lidem skládá zbraně.

To už je ale francouzština oficiálním státním jazykem a má své instituce, jež dbají o její čistotu – například kardinálem Richelieuem založenou Akademii –, i závazné slovníky, spisovnou gramatiku. Díky vynálezu knihtisku se rovněž prosazuje v univerzitním a církevním světě. Už existují nakladatelství se zavedenými spisovateli, literární časopisy, soutěže, kritika; to vše z kdysi „vulgární“ řeči plebsu vytváří jazyk básníků, který Francouzům bude závidět celý svět.

Víra v sílu literatury, v toto francouzské náboženství, však pro Lepapea končí smrtí posledního klasického hrdiny tohoto příběhu Jeana-Paula Sartra. Neboť ona věčná otázka „co je literatura“ v současném světě peněz a reklamního úspěchu údajně našla jednoduchou odpověď: „Mimo jakoukoliv estetickou, poznávací nebo morální hodnotu, mimo jakoukoliv osobní angažovanost těch, kdo ji produkují. Literatura je to, co se prodává jako literatura.“

Pierre Lepape: Země literatury, přeložila Nora Obrtelová, Host, 499 stran.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 16/2007 pod titulkem Konec víry v literaturu