Kniha 1: Vynalézání politiky / Kniha 2: Hledání nového řádu
 
Kultura Knihy

Kniha 1: Vynalézání politiky / Kniha 2: Hledání nového řádu

Svět politiky mnohdy působí jako stále dokola se opakující nuda. Zdání ale klame. Je to svým způsobem nejdynamičtěji se měnící obor lidského konání.

2007-552-vobr-20A.jpg
Fotografie: Tam za zdí stojí myšlenkový tank. (Imigranti do Evropy se snaží dostat do kamionů v Tangeru). – Autor: Profimedia.cz/AFP, www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Svět politiky mnohdy působí jako stále dokola se opakující nuda. Zdání ale klame. Je to svým způsobem nejdynamičtěji se měnící obor lidského konání. Jde jen o to pochopit rychle pádící svět a přehodnotit staré recepty na řešení základních otázek.

Reklama
Reklama

V zemích, kde se to politickým elitám nedaří, dochází ke krizím, protože se míjí poptávka a nabídka. V Česku nedávno vyšly dvě zásadní knihy, které se snaží tuto proměnu popsat a vysvětlit. Jedna se jmenuje Vynalézání politiky a sepsal ji německý sociolog Ulrich Beck (1944), druhou pod názvem Hledání nového řádu napsal jeho britský kolega Ralf Dahrendorf (1929). Tedy jedny z nejvýznamnějších současných osobností zabývajících se společenskými vědami.

Nežilo se nám lépe

„Největší obtíž naší generace spočívá v tom, že naše úspěchy na hospodářské úrovni přesahují úspěchy na poli politiky natolik, že hospodářství a politika už nemohou držet společný krok… Politicky zůstal svět roztříštěný na sto šedesát či sto sedmdesát suverénních národních států, a nadto jsou národní jednotky stále menší, početnější a národní sebeuvědomění stále roste. Napětí mezi oběma protikladnými vývojovými tendencemi vyvolává řadu šoků, otřesů a kolapsů ve společenském životě lidí.“ Tento citát z knihy Ulricha Becka nepochybně přesně popisuje dnešní situaci ve světě. Co je ale překvapivé: nenapsal ho německý sociolog, ale pochází už z roku 1930, kdy vyšel v týdeníku Economist.

Dnes tahle úvaha platí dvojnásob. Na začátku 21. století sice máme výhodu v tom, že projekt spolupráce mezi zeměmi jakž takž funguje, ale děje se tak zejména na ekonomické bázi. Zato politická součinnost – byť se dostala nejdále v dějinách Evropy – za dynamickým byznysem pokulhává. Protože jsou politici mnohdy pozadu, tak trochu ve vleku dění, nedokážou v mnoha případech dostatečně rychle dávat veřejnosti odpovědi na řešení jejich problémů nebo – a to by bylo ještě lepší – přicházet se svou vlastní nabídkou. Tak vzniká pnutí mezi starým a novým pořádkem, mezi starou a novou politikou, o které právě píše Ulrich Beck.

Úkol pro politiky a vůbec intelektuální elitu je nepochybně v hledání cesty, jak tempo vyrovnat. Jak dokázat řešit stále detailnější problémy, které mají mnohdy zásadní dopady. Ekonomický boom je navíc dnes tak rychlý, že se na něj lidé jen těžko mohou adaptovat. Sociolog Zygmunt Bauman ve svých knihách připomíná, že zatímco minulé generace se prostě přizpůsobily danému společenskému systému, který se během jejich života příliš neměnil a mnohdy byl stejný i za generaci jejich rodičů, během posledních desítek let se mění vlastně neustále.

To před lidi staví nové a nové otázky, úkoly a rozhodování, na které nejsou připraveni. Podle Dahrendorfa si kvůli tomuto chaosu vlastně ani nestíháme uvědomovat, že se „nám ještě nikdy nežilo tak dobře“.

Pozor na ty druhé

Český čtenář má výhodu, že řadu zásadních knih na téma „jak udržet krok s moderním světem“ si už může přečíst v mateřštině. Lidé jako Beck, Dahrendorf, Bauman, Robert Reich, Karl R. Popper, Anthony Giddens či Jeremy Rifkin, ti všichni i v češtině upozorňují na to samé – nebojte se změny a nejistoty, protože to je jediná šance, jak přežít. Naopak je třeba si neustále klást nové a nové otázky a úkoly, hledat jiné formy spolupráce a řešení.

Výše zmínění myslitelé přitom docházejí k velmi podobným závěrům. Především doporučují zahájit úzkou spolupráci mezi zeměmi. Srovnejme například Baumanovu poznámku z knihy Individualizovaná společnost: „Moc je stále globálnější a exteritoriálnější, zatímco všechny zavedené politické instituce zůstávají teritoriální.“ A Beckovu tezi: „V jednom světě, jehož existence je ohrožena nadnárodním terorismem, klimatickou katastrofou, globální bídou a nekontrolovatelným válečným násilím, nezaručuje už národní suverenita mír, tedy vnitřní a vnější bezpečnost států a společností.“

Unie se pro náš kontinent stává velkou nadějí, ale také rizikem. Beck, Dahrendorf, ale i třeba Bauman či Giddens se totiž shodují, že spolupráce Evropy je ideálním palivem pro extremisty: když se lidé cítí ohrožení, nemají jistou budoucnost a práci, jsou náchylní naslouchat jednoduchým heslům o vinících, kteří se většinou ideálně hledají u vzdálených evropských institucí nebo u cizinců žijících v sousedství. Jsou to přece „ti druzí“. Nabídky populistů, že se lze vrátit do bezstarostných let (nechme stranou, že tomu tak nikdy nebylo), kdy si každý národ žil klidným a přísně střeženým vnitřním životem, jsou sice v dobách globalizace nesmyslné, ale voní lákavě.

Bylo by pochopitelně iluzivní domnívat se, že Unie dokáže všechny civilizační problémy vyřešit. Stejně jako je důležitá kooperace mezi zeměmi, je třeba i spolupráce mezi sousedy. Probuzení lokální aktivity je možná ještě důležitější. A proto je tak zásadní občanská společnost.

Ralf Dahrendorf připomíná ještě jednu věc. Podle něj je naprosto klíčový svět intelektuálů, „myšlenkových tanků“ či nezávislých institucí, protože je třeba, aby ve stále chaotičtějším světě někdo „udával tón“. „Nemám samozřejmě na mysli autoritářský tón, který je nám vnucován, spíše tón daný autoritou,“ konstatuje sociolog.

Tady je na místě připomenout knihu Budoucnost svobody amerického novináře a politologa Fareeda Zakarii, který píše: „Nikdo není ochoten připustit, že bez vedení nebo odkazu k autoritě mohou lidé volit špatně. A má-li někdo být veden, vyžaduje to samozřejmě nejen ochotu následovat, ale také existenci někoho, kdo je schopen vést.“ Zakaria i Dahrendorf zároveň zdůrazňují, že je zcela nezbytné hledat nové cesty, jak pomoci přirozené autoritě na svět.

Život je řešení problémů

„Co se stane, když se nikdo nepokusí jít novými cestami? Co se stane, když místo aktivní účasti na životě společenství nastoupí apatie? Byli jsme a snad ještě jsme podobnému stavu blízko. V příznivém případě – a už ten je dost zlý – to znamená poklesnutí do svého druhu nedobrovolného autoritarismu. Občané spí a vládci dělají, co chtějí,“ konstatuje Dahrendorf.

A dodává, že na kýžené pouti je samozřejmě možné se dopustit řady omylů. Proč se jich ale bát? Jeho slova připomínají knihu Karla R. Poppera Život je řešení problémů, kde se píše: „Napravování chyb je nejdůležitější metodou technologie a učení vůbec. V biologické evoluci se to zdá jedinou metodou pokroku. Právem mluvíme o metodě, o pokusu a omylu, ale podceňujeme přitom důležitost omylu nebo chyby – onoho chybného procesu.“

Shrňme si základní doporučení, kterých se nám od výše zmíněných autorů dostává: co nejvíce podporovat vzdělávání společnosti, a především učit schopnosti volby a orientace; stavět nadnárodní spolupráci, která však neničí sebevědomí a výjimečnost jednotlivých národů; podporovat nezávislé instituce, aby byly z dosahu politiků; budovat občanskou společnost, která v malých lokalitách vytváří sociálně propojenou sousedskou síť a na celostátní úrovni připomíná témata, která politikům proklouzávají mezi prsty; chránit životní prostředí, protože ekologické katastrofy mají podstatný vliv na vznik vážných konfliktů.

Když tyto apely budeme respektovat, vyslyšme pak Beckův návrh: „Safari do neznámého, ještě neobjeveného světa, v němž žijeme, může začít.“


Ulrich Beck: Vynalézání politiky, přeložil Břetislav Horyna, Slon, 273 stran.

Ralf Dahrendorf: Hledání nového řádu, přeložil Miloš Havelka, Paseka, 141 stran.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte