Ranní postřeh Ivana Gabala: Letní Letná

Kdykoli mám (neprofesionální) chuť nadávat na českou společnost, její laxnost nebo volební excesy nebo tíhnutí k argumentu „To nejde!“, připomenu si triviální statistiku: V druhé polovině 80. let vládlo, podle Mikrocensu, neruským cizím jazykem 2% populace nad 15 let. Dnes je to okolo 65-70 procent v ekonomicky aktivní populaci, u mladších ročníků ještě vyšší.

Rozdíl za tři a půl dekády je omračující, co jsme zvládli abychom se „vešli“ do vyspělého světa. Cizí jazyk je indikátor. V komunistickém Československu nebyl k ničemu, respektive jen pro ty výjimky, kdo se dostali pracovně „ven“, jinak to byla kulturní záliba.

Ve zpětném pohledu se toto učení jeví jako společenská investice. Možná významnější než transformace ekonomiky. I dnes se pravidelně něco učí ve svém volném čase asi třetina spoluobčanů, jakkoli opustili školní lavice. Je to málo nebo hodně?

Můžeme předpokládat, že jsou to lidé, kteří táhnou změny, inovace, něco vymýšlí nebo zkoumají, absorbují informace, pracují na sobě, nahlížejí stávající poměry kriticky, jako hodné změny, a změny promýšlejí.