2007-40-mobr-23-petracek.gif
2007–40-mobr-23-petracek.gif • Autor: Respekt

2007-40-vobr-23-petracek.jpg
Fotografie: Zbyněk Petráček. – Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

„Státní policie,“ řekl muž v civilu a prokázal se odznakem. „Můžete mi ukázat doklady?“ Trhlo ve mně, ač jsem byl mimo jazyk, čas i prostor vyvolávající temné asociace estébáků. Pokuřoval jsem před budovou letiště ve Springfieldu, venkovské metropoli státu Illinois, a krátce předtím jsem si fotil stíhací letouny F-16 parkující hned za plotem sousední vojenské základny. Muž si zběžně prohlédl pas: „Čekáte na svůj let?“ – „Ano, hned ukážu letenku.“ „Není třeba,“ dodal, omluvil se, slušně pozdravil a odešel.

Takto neformálně jsem se seznámil s americkou státní policií. Na rozdíl od FBI či městských šerifů známých z kdejakého hollywoodského „béčka“ jí schází mediální proslulost, ale o to pečlivěji se stará o ochranu letišť či věznic. Nevím, jak dnes, ale v době před 11. zářím se držela zásady „věřím slovu gentlemana“, byť šlo o jakéhosi podivného Východoevropana.

„Dal vám někdo nějaký balíček?“ zeptala se žena u přepážky letiště v Tel Avivu. Byla to už asi pátá otázka v řadě následující po „balil jste si zavazadlo sám?“. Světoběžník volí stereotypní „ne“. Jenže já, v přesvědčení, že před izraelskou bezpečností stejně nemá cenu něco skrývat, jsem se držel reality: „Ano, v Betlémě mi dali balíček oplatek. Hned je ukážu.“ – „Ne,“ zděsila se úřednice, batoh otevřela sama, balíček nechala odnést a posléze ho vrátila odborně prohlédnutý. Následoval půlhodinový, trochu nadstandardní výslech.

Takto neformálně jsem poznal nástrahy hesla Pravda vítězí. Příběh Češky a palestinského studenta, kteří se vzali a vedle právní praxe rozjeli v Betlémě i výrobu karlovarských oplatek, byl na mou duši pravdivý. Jenže zásada „uvěřím, že nejste teroristou, až když mě o tom přesvědčíte“ platí ve Svaté zemi bez ohledu na 11. září. Nabízet pravdu, to dělá přece každý. Ale dostat z někoho pravdu, to je satisfakce.

„Kam jdete?“ zeptal se vůdce party mladíků. Přistihli mě, když jsem si prohlížel pěknou juku u cesty. Bylo to v Arizoně v Grand Canyonu a já vyrazil brzy ráno, abych stihl dojít až dolů k řece Colorado a ještě za světla se vrátit. Nemá se to dělat. Příslušné výstrahy lemují cestu hned vedle upozornění „Nepadejte ze skály“. Ale běžně se to ve svobodné zemi dělá. „K Indiánské zahradě,“ odpověděl jsem s odkazem na oázu v horní třetině svahu, poslední pramen vody a cíl procházkových turistů. „Opravdu?“ – „Ano.“ – „Máte vodu?“ – „Mám.“ – „Máte jídlo?“ „Mám,“ vytáhl jsem z batohu koupenou minerálku a sendvič. „No tak tedy jděte,“ propustili mě nevrle, ale ještě dlouho se za mnou dívali.

Takto neformálně jsem se přizpůsobil heslu Lež vítězí. Nebyl to příjemný rozhovor, spíše výslech. Nepředstavili se, neprokázali, působili velmi přírodně, leč zároveň aktivisticky nepřirozeně. Mysleli to dobře, ale jejich naléhavost přecházela v umanutost. Policajtské nátury, pomyslel jsem na Ladislava Klímu. Občas na všechny ty deset let staré příběhy pomyslím i dnes. Abychom se při vší obavě z všemoci státu nezapletli do lží kultivovaných dobrou vůlí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte