Na harmonizaci daní v EU zatím není vhodná doba. To však neznamená, že to bude platit napořád.

Takže zase celý rozpočtový kolotoč znova od začátku? Tak si mohli povzdechnout obyvatelé Evropské unie poté, co Evropský parlament „odmítl“ pracně dojednaný kompromis rozpočtu EU na období 2007–2013. Ne tak docela. Ono odmítnutí zatím znamená pouze fakt, že poslanci chtějí do debaty vstoupit také a jednotlivé kapitoly případně trochu upravit. Málokdo si dnes ale připouští, že by celé jednání skončilo opravdovým NE rozpočtu a návratem na začátek.

Na důležitosti však získává i obecnější problém: nástup rakouského předsednictví poodhalil několik zatím méně tradičních pohledů na rozpočtovou politiku EU, a tím téměř otevřel „třináctou komnatu“ dosud neřešených problémů budoucí dlouhodobé finanční perspektivy EU. Jde především o otázku společných evropských daní.

A teď o jednotných daních…

Ale zpět k zamítnutému rozpočtu. Evropský parlament je kolbištěm nejrůznějších roztříštěných zájmů, a to se teď jistě projeví. Poslanci argumentují například nedostatečnou orientací rozpočtu na růstové priority EU jako celku. Nová Lisabonská strategie i úsilí předchozího britského předsednictví směřovaly k tomu, aby se mezi prioritní oblasti více zařadila podpora vědy, využívání technologického potenciálu, informačních a komunikačních technologií, podnikatelského prostředí, otevírání se Unie jak navenek, tak i uvnitř. Ukazuje se, že je značně komplikované tyto názory prosazovat oproti některým velmi konzervativním hlasům, stereotypně akcentujícím některé již překonané priority Unie (například zemědělství). Dalším se zase nelíbí viditelné snižování výdajů – o přibližně 150 mld. eur – oproti původnímu návrhu Evropské komise. A konečně jiní si stále kladou otázku, zda je ve prospěch nových členských zemí uvolněno skutečně dost finančních prostředků.

A to se dosud bavíme pouze o výdajích. V jejich stínu trochu zaniká pohled na příjmovou stranu rozpočtu, která může být z dlouhodobého pohledu více klíčová. Mimo jiné i kvůli obtížím prosadit zásadnější reformy v prostředí dvaceti pěti, vbrzku již 27 a v delší budoucnosti snad i 30 suverénních národních států. Problém spočívá vlastně v tom, kdo a jak dlouho bude ochoten všechny tyto výdaje platit, v jaké výši a co z nich sám bude mít. To jsou otázky, které bude třeba zodpovědět.

Rakouské předsednictví přitom velmi rázně otevírá problém dalšího postupu v oblasti daňové harmonizace, který bude v dalším čase patrně stále eskalovat. Netýká se pouze snahy některých zemí pozvolna odbourávat zvýhodněné sazby DPH, ale například i harmonizování přímých, především podnikových daní. Tento problém tak přímo evokuje otázku, která patrně jednou bude předmětem vášnivých debat: Dozrála již nynější Evropská unie k tomu, aby překonala dosavadní model daňové autonomie (chcete-li konkurence) pro jednotlivé členské země, a vstoupila do fáze daňové harmonizace?

…ale spíš teoreticky

Chce se prozatím říci, že nikoliv. Ovšem až tato fáze nastane, lze směle předvídat, že optimální model daňového uspořádání EU by mohl být založen na konceptu tzv. fiskálního federalismu; že totiž dojde k jasnému explicitnímu určení toho, která z daní bude představovat příjem rozpočtu EU, která bude příjmem rozpočtu národního a která bude určena pro účely veřejné politiky regionální a místní.

Je zřejmé, že než se EU k tomuto modelu dopracuje (pokud vůbec), uplynou ještě četné roky plné vášnivých debat mezi jednotlivými členskými státy, a především dalšího ekonomického sbližování jednotlivých součástí Unie. Pouze s tímto sbližováním by bylo možné hovořit o užitečnosti daného konceptu; pokud v EU budou setrvávat (či se dokonce prohlubovat) výrazné až propastné sociálně-ekonomické rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a regiony, je nepochybné, že prostředí daňové konkurence představuje jeden z podstatných nástrojů, jak tyto rozdíly překonávat.

Zatím jsme však takovému obrazu ekonomické a sociální soudržnosti Unie na hony vzdáleni a daňová harmonizace by měla představovat koncept, který je spíše v oblasti zvažování teoretických možností a variant. Lze zřejmě souhlasit s tím, aby harmonizace korporátních daní směřovala ke sbližování daňového základu; zcela určitě předčasná je však snaha o sblížení sazeb korporátních daní. Za nešťastnou je třeba považovat konkrétní praxi další harmonizace daně z přidané hodnoty. Je zřejmě správná snaha zrušit nejrůznější výjimky v oblasti daňových úlev, je však zapotřebí měřit všem stejně: česká redukovaná DPH na bytovou výstavbu je nesystémová stejně jako belgická – prosazená jen o pár let dříve – na služby kadeřnických salonů.

Autor je ekonom České spořitelny.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte