Ten vrchní je nějakej divnej

Poslední scéna nového Menzelova filmu Obsluhoval jsem anglického krále vyvolává jisté rozpaky. Až později člověku dojde, že je v ní obsažen možný klíč k interpretaci celého snímku. Oldřich Kaiser coby cestář Jan Dítě otočí čerstvě natočené pivo ve své chalupě získané po odsunutých Němcích a do kamery řekne: „Tady se mi líbí. Sem budu často chodit.“ Fanouškům knižní předlohy se v ten moment musí zákonitě naježit všechny chlupy na těle. To že je Hrabalův poustevnický hrdina, který se v hloubi sudetského pohraničí vypisuje s terapeutickou naléhavostí ze svých životních skutků? Proč na sebe v poslední scéně vzal zosobněnou podobu Bohumila Hrabala, tedy aspoň podobu kýčovitého mýtu o Boganovi coby hospodském pábiteli od štamgastského stolu U Tygra?

Jenže Menzelovu adaptaci nelze posuzovat měřítkem věrnosti předloze. Režisér prostě použil Hrabalův román jako rámec pro vlastní interpretaci češství v přelomových momentech dvacátého století. Pivní půllitr a sebeironický humor patří k těm symbolům národní povahy, které se v Menzelových filmech objevují odedávna. Tenhle film není vždy úplně věrný duchu geniální knihy, přesto je – aspoň na české poměry – nadprůměrný.

Moralistův první hajzl

Na výsledku má hlavní podíl elegantní scénář, který sice pominul řadu významných motivů předlohy, ale na druhou stranu dal nespoutaně košatému románovému vyprávění pevnou…