0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura17. 12. 20067 minut

Učitelé, Elvisové a pytláci

Do našich kin se v minulých dnech dostala hned čtveřice čínských filmů z poslední dekády. Může za to velký ohlas diváků i kinařů na putovní přehlídku čínských filmů, která před půlrokem brázdila republiku.

Fotografie: Zbyly tu nějaké antilopy? Z filmu Horská hlídka. - Autor: OutNow • Autor: Respekt
Fotografie: Zbyly tu nějaké antilopy? Z filmu Horská hlídka. - Autor: OutNow • Autor: Respekt

Do našich kin se v minulých dnech dostala hned čtveřice čínských filmů z poslední dekády. Může za to velký ohlas diváků i kinařů na putovní přehlídku čínských filmů, která před půlrokem brázdila republiku: Asociace českých filmových klubů se rozhodla koupit čtyři nejúspěšnější snímky do distribuce. Mohl by to být důležitý krok k tomu, aby se tu konečně prolomila nedůvěra distributorů vůči prudce se vyvíjející východoasijské kinematografii. Filmy z Korey, Japonska, Hongkongu nebo Číny jsou totiž mezi filmovými fanoušky hodně v kursu. Ostatně když se člověk podívá na internetové fórum Česko-slovenské filmové databáze, dotyčné snímky už tu mají slušné renomé.

Reklama

To není kýč, ale cit

Hned dva z nich natočil nejvlivnější čínský režisér současnosti Zhang Yimou. Zástupce tzv. páté generace čínských filmařů se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil doma i na západních trzích výpravnými historickými dramaty a popkulturu obohatil tím, že společně s Angem Leem naučil teenagery po celém světě používat slovo wuxia. Termín označuje populární čínský žánr historických příběhů, kde si to spolu za pomoci bojového umění vyřizují hrdinové, kteří jsou konfuciánsky zanícení pro hodnoty jako čest, vlastenectví a spravedlnost. Yimou ho proslavil ve snímcích Hrdina či Klan létajících dýk, Lee v Tygru a drakovi.

Pokud někdo zná Yimoua právě jen jako autora velkolepých spektáklů ve stylu wuxia, může být překvapen, když se nyní vydá na snímek Nikdo nesmí chybět (1999). Na formálně střídmý, skoro až minimalistický příběh třináctileté Wei, v němž vystupují takřka jenom neherci: Wei měsíc zastupuje učitele na venkovské škole, ze které se musí vydat do města hledat svého jedenáctiletého svěřence. Přímočarý a lehce naivní tón vyprávění připomíná ze všeho nejvíc poetiku íránské kinematografie zastoupenou třeba tvorbou Abbase Kiarostamiho.

V druhém Yimouově filmu, Cestě domů (1999), se už diváci zvyklí na jeho vizuální orgie budou cítit na povědomé půdě. Tohle univerzálně srozumitelné sentimentální melodrama o lásce mezi venkovským učitelem a místní kráskou odzbrojuje mírou citu, kterou jsme v Evropě někdy zvyklí zaměňovat s kýčem. Ale hlavně je tu debutující kráska Ziyi Zhang, režisérova herecká a několik let i partnerská múza. Yimou včleňuje její postavu s citem malíře do krásných přírodních kompozic (střídání ročních období koresponduje s duševním rozpoložením hlavních hrdinů) a až fetišisticky se v častých zpomalených záběrech soustředí na její nádhernou tvář a spontánní herectví.

Pařba v Šanghaji

Zhang Yimou je příkladem čínského režiséra, kterému se daří bruslit mezi vlastním uměleckým sebevyjádřením a (auto)cenzurou. S výjimkou filmu Žít z roku 1994, který nebyl kvůli kritice kulturní revoluce v Číně dosud uveden. To autor Šanghajských snů (2005) Wang Xiaoshuai měl s komunistickou cenzurou potíže mnohokrát a do kin byl uveden až jeho čtvrtý celovečerní film. Dnes je brán za nejvýraznějšího zástupce čínských filmařů, kteří přišli po Zhangovi: tzv. šesté, společensky poměrně kritické generace.

Šanghajské sny vyprávějí o rodině, která v šedesátých letech odešla budovat průmysl do vnitrozemí a o dvacet let později se snaží přes nesouhlas stranických orgánů dostat zpět do rodné Šanghaje. Příběh o napjatém vztahu mezi dospívající dcerou a přísným otcem se odehrává v exotických, nám přitom povědomých kulisách. Chuligánská mládež ohromuje méně odvážné vrstevníky kalhotami do zvonu a elvisovskými patkami na tajných zábavách, kde se tančí na hity Boney M., tatínek se zase snaží na rachotícím tranzistoráku naladit Hlas Ameriky. Jenže tohle není Hanspaulka padesátých let, jak jsme ji viděli v Šakalích letech, tohle je špinavé industriální předměstí v Číně v roce 1989.

Ani nadšené internetové ohlasy vás dostatečně nepřipraví na uhrančivou atmosféru fascinující Horské hlídky (2004), jejíž děj je volně inspirován skutečnými událostmi. Mladý režisér Lu Chuan přibližuje kvazidokumentárním stylem výpravu skupiny ozbrojených tibetských dobrovolníků do nitra náhorní plošiny Kekexili za pašeráky vybíjejícími kvůli kožešině po stovkách stáda vzácných antilop. Film vystavěný na klasickém westernovém půdorysu relativizuje motivace pytláků, jejich pomocníků i s divočinou srostlých hlídkařů. Netečná a neskonale fotogenická krása rozlehlé vysokohorské oblasti, jejíž jméno v mongolštině znamená „krásná dívka“, je prokletím a osudem hrdinů filmu, kteří v řídkém tibetském vzduchu putují ke svému srdci temnoty.

Ta nešťastná globalizace

Kromě Cesty domů se všechny – žánrem i tématy rozdílné – filmy dotýkají tématu globalizace. V Nikdo nesmí chybět se třídní kolektiv nábožně dělí o dvě plechovky Coca Coly, kterou chudé vesnické děti dosud nikdy nepily. V Šanghajských snech symbolizují sen o blahobytu dovozové cigarety značky Kent. V Horské hlídce se na lovu antilop podílejí Tibeťané, bývalí farmáři, kteří pod vlivem klimatických změn přišli o úrodnou půdu a zabíjením vzácného živočišného druhu se snaží uživit své rodiny.

Podle epilogu posledního snímku se decimovanou populaci antilop podařilo v posledních letech zachránit díky zásahům čínské vlády. Horská hlídka se tak dost kontroverzně snaží legitimizovat okupaci Tibetu komunistickým režimem. Nicméně s hlavním poselstvím drsného thrilleru nelze nesouhlasit: ukazuje, že globalizace a ekonomický boom Číny s sebou přinášejí pomalé, ale nenávratné mizení dosud téměř nedotčeného světa velehor.

Filmová policie to zařídí

„Čína se mění rychle, ale poměry v její kultuře pomalu,“ říká čínský režisér Jia Zhangke a usrkne trochu zeleného čaje. Sedíme v jedné restauraci v pekingské čtvrti Čao-jang poblíž jeho bytu. Šestatřicetiletý Jia se zrovna vrátil z Evropy, kde si v polovině září vyzvedl hlavní cenu Benátského filmového festivalu za svůj snímek Zátiší. „Zatímco malíři si tady užívají relativní svobody, každý filmař musí předložit svůj scénář filmovému úřadu, který ho schvaluje,“ vysvětluje. Tomuhle cenzurnímu úřadu umělci přezdívají „filmová policie“. I Jia jí scénář svého díla předložil a nakonec prý uspěl, aniž musel cokoli měnit. Film z prostředí kontroverzní přehrady Tři soutěsky však pro jistotu uhnětl jako příběh lásky. Velkým problémům, které přehrada přináší rolníkům a přírodě, se věnoval jen v náznacích.

Když sledujeme současné čínské filmy, musíme mít přítomnost „filmové policie“ na paměti. Zvláště v případech akcí, které svou podporou zaštítí čínské velvyslanectví. Neznamená to, že musí jít o špatné a nezajímavé filmy. Koneckonců boom filmařů naší nové vlny v šedesátých letech ukázal, že i v komunistické zemi mohou vznikat kvalitní, neotřelá a velmi svobodná díla. Jedno je však jasné: z čínských snímků lze až na výjimky vysledovat, že témata a jejich zpracování volí filmaři uvážlivě a snaží se neprovokovat.

Jinak mohou dopadnout jako režisér Lou Ye koncem letošního léta. Ten scénář svého hraného filmu Letní palác (příští rok u nás poběží v rámci Febiofestu), pojednávající o zážitcích pekingských studentů během revolučního vzedmutí v roce 1989 a následného masakru v okolí Náměstí nebeského klidu, cenzorům nepředložil a snímek rovnou odvezl na festival v Cannes (finance sehnal díky francouzské koprodukci). Co následovalo? Komunistické úřady mu na pět let zakázaly natáčet snímky v Číně, což pro tvůrce znamená totéž co dočasné vyhnanství.

Jan Gregor je spolupracovníkem Respektu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].