Jeden den v životě

Dnes ráno se probouzím bez budíku. Místo do práce chvátám na pražskou poštovní celnici. Včera mi totiž po dvou týdnech čekání došla oznámenka balíku z ciziny. Chystám se na delší dobu cestovat, a proto jsem si od kamaráda z New Yorku nechal poslat notebook, po kterém jsem vždycky toužil. Nebyl levný, ale v Americe stejně o třetinu levnější než tady. Kvůli němu jsem prodal, co se doma prodat dalo, a od kamarádů si ještě dvacet tisíc půjčil.

Počítačům se věnuji od devíti let, a přestože je mi dnes třicet, stále cítím to stejné svírání žaludku, když se ke mně blíží nový stroj. Dnes ho ale mám sevřený také ze strachu, že po mně celníci budou chtít zaplatit daň. Snažím se sám sebe ujistit, že se jedná o dárek k Vánocům, a proto žádné clo.

Tramvaj, přestup, tramvaj, Plzeňská ulice, jsem tu. Nevzhledná budova, mraky lidí. Dlouho zkoumám nápisy u okének, ale jestli stojím správně, z nich nejde poznat. Atmosféra houstne, lidé sprostě nadávají, já ale s klidem zenového mistra tiše čekám na svůj MacBook Pro.

Koneckonců, jde to celkem rychle. Dvacet minut a jsem na řadě! „Stojíte špatně. Vaše přepážka je ve třetím patře.“ Ok, nevadí. Můj klid to nemůže nabourat. Místnost A, tu to je. Dávám milé paní papírek z pošty, ona mi dává americkou průvodku a posílá mne do místnosti B, k celníkům.

Osamělý celník za přepážkou studuje můj papír. „Co v tom balíku je?“ ptá se. „Je tu napsáno Apple, tak asi iPod, dárek od kamaráda z Ameriky,“ tvářím se přihlouple. Cena dva tisíce dolarů (díky, Henry, to jsi tam psát nemusel) ale celníkovi hraje do karet. Zásilka z ciziny nesmí být dražší než 350 eur, jinak je nutné zaplatit clo.

Ťuk, ťuk a celník mi s úsměvem ukazuje na displej kalkulačky. „Musíte zaplatit daň osm tisíc.“ Nevzdávám se: jsou Vánoce a tohle je dárek, jenomže na clo nemám, takže ho budu muset odmítnout, říkám celníkovi. Jenže když to odešlu zpět, letí mi přitom hlavou, nestihne mi to kamarád poslat s novou cenou předtím, než odjedu. Navíc další peníze za poštovné a pojištění…

„Tak se na to pojďme podívat,“ říká najednou celník s přátelským pohledem, že všechno bude fajn. Začínám věřit, že jsou Vánoce a on prostě nad chuďasem mávne rukou. Odcházíme do skladu. Tam v rohu mimo pohledy kolegů přede mne postaví balík a podá mi nůž. „Otevřete to.“ Ještě se bráním – proč otevírat dárek, na jehož daň nemám? Ale celník mává rukou a popostrčí balík. Tak řežu a trhám, a vím, že už se dotýkám svého stříbrného miláčka.

„Hmm, novej noťas,“ řekne celník. MacBook Pro mi leží v rukách. Teď to přijde, říkám si, plácne mne po rameni a řekne, ať zmizím, že jsou Vánoce. Celník se nakloní, na kus papíru napíše cifru 2000 a zakroužkuje ji. „Tak to vyřešíme takhle,“ podívá se mi do očí. Ve vteřině si uvědomuji, že nejsou Vánoce a že po mně poprvé v životě někdo žádá úplatek. „Peníze dejte do průvodky a přijďte za mnou zpátky k přepážce,“ utrousí celník a zmizí.

Co teď? Nemám ho nahraného, nemůžu mu nic dokázat, Henry to do mého odjezdu nestihne, svého miláčka s nakouslým jablkem na víku jsem si už stihl fatálně zamilovat a osm tisíc nemám… Ale dva bych ještě od kamarádů sehnal. Musím jednat. Vytahuji dva tisíce z peněz na letenky, které jsem měl zaplatit odpoledne, dávám je do průvodky a stydím se. Celník se usmívá. Vezme průvodku, napíše, že je to můj starý počítač, který jsem používal v USA, a podává mi papírek, který v místnosti A vyměním za svůj stroj.

Chodba, schody, chodba. Jsem venku, cigareta, volám domů. Tak co, máš ho? ptá se Tereza. Mám, ale udělal jsem něco hnusnýho. Vyprávím, co se stalo. „Ty jo, ty si ale Paroubek,“ říká Tereza.

Tenhle text píši na svém novém počítači. Je skvělý a jizva z celnice na něm není vidět. Ani na mně to není zvnějšku poznat, že jsem se stal korupčníkem. Jedním z těch, ze kterých se mi chce zvracet. Nechci se hájit, v téhle bitvě jsem morálně zklamal. Těch výhod na jedné a komplikací na druhé straně bylo prostě moc. Ale proč je ksakru ta celnice postavená tak, aby ten, kdo k úplatku svádí, byl se svou obětí vždy bezpečně sám, mimo kontrolu a doslech?