Osamělý velikán Koudelka

Současná kniha s lakonickým názvem Koudelka vyšla nákladem 18 tisíc výtisků, má sedm nakladatelů, sedm jazykových mutací a je první rozsáhlou monografií zahrnující celou autorovu tvorbu.

Žijících umělců, kteří ve svém oboru patří ke světové špičce, mnoho nemáme. Těch pár proto logicky obklopují četné dohady, zda jim česká společnost něco „nedluží“, zda se k nim dostatečně zná a hlásí. Komplikovaný vztah k domovině u nás už léta symbolizuje Milan Kundera, v případě fotografa Josefa Koudelky si naopak může našinec oddechnout.

Po velké retrospektivě ve Veletržním paláci (2002) nyní houževnatému asketovi, který prochodil svět v jedněch botách, vychází v nakladatelství Torst rozsáhlá bilanční monografie. Koudelkovi tedy, zdá se, nic nedlužíme. Něco ale dlužíme sami sobě. V Česku se jen minimálně přemýšlí o smyslu Koudelkovy práce, o tom, co podstatného říká k situaci dnešního člověka a proč se nad ní stejně jako v Kunderově případě vznáší otázka důvěryhodnosti.

Sám a po svém

I když se i dnes lze ještě občas dočíst o Janu Saudkovi jako o „největším českém fotografovi“ a dílo Josefa Sudka má doma díky své lyričnosti více vyznavačů, z hlediska dějin světové fotografie je rozhodnuto: Koudelka je jediným českým zástupcem mezi velikány. Ve dvacátém století bychom našli jen málo dokumentaristů, jejichž práce je tak sevřená a přesná, měla…