Cyklisto, sesedni z kola

V textu A nezískali ani metr(Respekt č. 36/06) autor ukazuje, že pražští politici stále nehodlají vzít na vědomí potřeby občanů, kteří by, podobně jako v jiných evropských velkoměstech, rádi na kole dojížděli do práce či za zábavou. Ve skutečnosti se situace na některých místech pro cyklisty zhoršila. Na křižovatce Anděl vznikla absurdní „pěší zóna“, po které legálně projíždí jedno auto za druhým, ale cyklistu nutí značka sesednout z kola. U nákupního centra Chodov byla zrekonstruována lávka pro pěší a cyklisty, původní mostek byl zúžen, a přestože je zde stále dost místa, cyklistu opět značka nutí sesednout. Nákladně zrekonstruovaná náplavka na Rašínově nábřeží spíše než atraktivní korzo připomíná parkoviště a i tady se objevila značka „Cyklisto, sesedni z kola“. Přitom se ve všech případech jedná o oficiální cyklotrasy a dříve zde mohli cyklisté volně projíždět. Nejsmutnější ovšem je, že teprve smrt cyklisty a chodkyně přinutila magistrát zřídit dlouhá léta požadovanou světelnou signalizaci a cyklopřejezd přes Vídeňskou ulici. Také se konečně začíná připravovat rekonstrukce křižovatky, na které v lednu zahynul další cyklista Jan Bouchal. Na veselé propagační cyklojízdě, plánované u příležitosti Dne bez aut na 22. září, se jistě bude opět chtít ukázat mnoho opozičních politiků, představa, že by se v čele pelotonu objevil primátor či někdo jiný z vedení města, však spíše připomíná oblast sci–fi. Primátor Pavel Bém bude místo toho slavnostně otvírat jedinou letošní stavbu – 480 m dlouhý chodník pro pěší a cyklisty v Braníku.

Vojtěch Toman, Děti Země

Sklidili to, co zaseli

Ačkoli jsem o generaci starší, myslím si přesně totéž co pan Zídek (Scházejí nám rebelové, Respekt č. 37/06). Ti, co byli v 50. letech komunisté a potom třeba v disentu, nic neodčinili. Pro ně skutečně začíná historie boje proti komunismu po roce 1968, kdy byli postiženi, někdy pouze proto, že v onom památném roce vsadili na špatného koně. Sklidili pouze to, co zaseli, a nechápu např. obdiv Jana Rejžka k Vlastě Chramostové, druhdy velmi oddané svazačce. Jak se koneckonců potvrzuje na našich politicích (a Petr Zídek to dokládá i na historicích), kdo byl jednou přesvědčený komunista, tak jím vnitřně zůstává asi stále.

Ondřej Čapek

Tisíce Sofiiných voleb každý den

Článek Sofiina volba českého zdravotnictví v minulém Respektu popisovanou situaci, týkající se očkování proti rakovině děložního čípku, pojímá jako extrémní, znenadání se vyskytnuvší problém volající po hlubším morálním zamyšlení. Opak je pravdou. Autor popsal jednu z hlavních charakteristik veřejných financí – nemožnost měřit smysluplnost jejich utrácení. Každý správce jakékoli části veřejného rozpočtu řeší podobnou „Sofiinu volbu“ denně. Například ve zdravotnictví: když vyplýtvám moc peněz na prevenci, nezbude na léčbu. Když nezaplatím prevenci, léčba se prodraží. Když vyplýtvám moc na prevenci a léčbu rakoviny, ošidím ty s cukrovkou, u kterých mi nezbude ani na prevenci, ani na léčbu. Když budu za obrovských nákladů léčit těžce nemocné, nezbudou prostředky na lehčí případy. Když těžší a nákladnější případy odepíšu a budu se věnovat jen těm, kde je za méně peněz větší naděje na uzdravení, budou se těžce nemocní cítit ošizení, platili přece stejné pojištění. A tak dále – je to každodenní rozhodování o alokaci zdrojů. Dokud nebylo kolektivní zdravotnictví, dělal se podobný typ rozhodování na úrovni individua, každý si sám rozhodl, za co utratí svoje peníze a kolik jich utratí. Podobné je to v jiných partiích veřejných rozpočtů. Například v dopravě: nový asfalt, nebo nové značky? Raději spravovat hlavní tahy, nebo vedlejší? Kde se jich víc zabije? Stejně tak ve školství: dávat více peněz na nadané děti, nebo méně inteligentní? Co se více vyplatí? S investicemi do chytrých bychom výhledově podpořili ekonomiku, u těch druhých snížili delikvenci. Je to celý obor teoretické ekonomie. Říká se mu teorie veřejné volby. Stále větší část života člověka v současném evropském státu závisí na veřejné volbě a stále méně zbývá na individuální rozhodnutí. Například ve zdravotnictví. Nemohu se rozhodnout, jak velkou část ze svého příjmu utratím za zdravotní služby a za které konkrétně, někdo jiný (stát) rozhoduje za mě. Říká se tomu plíživý socialismus.

Roman Knákal

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte