Mám touhu něco vyslovit

Jeho odchodem končí celá jedna éra. Je to otřepaná věta, ale v případě Jana Špáty sedí na sto procent. Jeho smrtí se u nás uzavřela doba dokumentaristiky založené na sledování trvalých lidských hodnot a na víře, že se filmem dá svět změnit k lepšímu. Špáta se vyznačoval vzácnou sebereflexí: „Mám strach z vyhasínání osobnosti. Nejhorší na něm je, že lidem, kteří vyhasínají, se líbí to, co vytvářejí,“ prohlásil roku 1998, kdy natočil poslední film. Kolik důstojných starců vždycky strašilo napříč českým kulturním spektrem, protože si právě tohle nepřiznali, lépe nepočítat.

Vrcholový sport

Jako režisér i pedagog byl tak silná a ovlivňující osobnost, že se mladá česká dokumentaristika proti němu musela vyhranit. V druhé půli devadesátých let vznikla jakási „antišpátovská škola“, dokumentaristika založená na ironii, negaci a hravé formě. Pro Špátu byl ale nejdůležitější obsah a tématy jeho filmů byl život, láska, smrt, čest, víra, čistota duše, pravda. „Točím, protože mám velkou touhu něco říci,“ říkával. Měl mimořádný vypravěčský talent a patřil k našim nejlepším kameramanům, a právě naléhavost sdělení a uhrančivá krása obrazů z něj udělaly klasika.

Některé jeho záběry jsou nezapomenutelné – třeba tváře stařenek v Respice Finem nebo temná Praha z Největšího přání. Špáta točil nejlepší filmy v době, kdy dokument nepatřil na obrazovku, ale…