Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Jak bude po volbách

S politiky je to těžké. Dnes slibují hory doly, vyhrožují, s kým půjdou a s kým ne, co udělají a co neudělají. Jaká je ale záruka, že se dnešní slova opravdu změní v činy?

2006-903-mobr-13A.gif
2006–903-mobr-13A.gif • Autor: Respekt

2006-903-vobr-13A.jpg
Fotografie: Tak domluveno – vy nás pustíte k moci a my zajistíme, aby to nenarušilo proces budování svobody. (Šéf KSČM Vojtěch Filip s předsedkyní pražských komunistů Martou Semelovou) • Autor: Respekt

S politiky je to těžké. Dnes slibují hory doly, vyhrožují, s kým půjdou a s kým ne, co udělají a co neudělají. Jaká je ale záruka, že se dnešní slova opravdu změní v činy? A co je ještě dovolený manévrovací prostor a co už zrada vůči voličům? Těžko teď před volbami říct. Zkrátka uvidíme. Jde ale o hodně: o reformy, zavedení eura, pozici Česka na mezinárodní scéně, zkrocení korupce a arogance mocných, o snesitelnost životního prostředí. Respekt pro vás připravil čtyři scénáře možného vývoje.

Scénář první: ODS + lidovci + zelení

Do oken Strakovy akademie se opírá ostré červencové slunce a u hlavního vchodu se ve stínu dvou stromů potkávají lidovci, zelení a občanští demokraté. Před čtyřmi lety naprosto nemyslitelná situace – tehdy měli dokonce zelení závazné usnesení, že s ODS nikdy nebudou spolupracovat, a strana Václava Klause zase naopak tvrdila, že zelení aktivisté jsou hrozbou pro tuto zemi.

Teď jsme ale o něco starší, je krátce po volbách, komunisté a sociální demokrati jsou v menšině, a tak se většina přítomných zástupců ODS a Strany zelených raduje, že jim osud přál a oni mají možnost dohadovat se na společné vládě. Někteří jsou vzteky bez sebe, třeba Martin Říman, staré zášti ale musí stranou, jinak Česko nebude mít koaliční vládu. Druhá možnost většinové vlády je ještě velká koalice, na kterou by teď už zkrotlý Jiří Paroubek přistoupil.

Mirek Topolánek má ale jasno a ještě v den zveřejnění výsledků voleb oznámil Martinu Bursíkovi i Miroslavu Kalouskovi, že chce jednat s nimi. Několikatýdenní vyjednávání sice doprovází bouchání dveřmi a silné řeči o vydírání, stejně jako kdysi mezi Špidlou, lidovci a unionisty, ale nakonec se to daří. Všichni tři předsedové podepisují ochotu spolupracovat a překonat rozdíly v programech. Česko potřebuje nekomunistickou vládu, rozléhá se sálem pateticky do novinářských mikrofonů, která jako prvotní cíle vidí omezení korupce, podporu podnikatelského ducha doprovázenou bojem s byrokracií, otevření vysokých škol podstatně většímu počtu uchazečů a větší ochranu životního prostředí. Uvnitř Strany zelených to vře, někteří členové vracejí legitimace, několik těch, co postoupilo do parlamentu, slibuje Bursíkovi poslušnost jen s velkou nechutí. Osmiletá vláda růže nicméně končí, komunisti jsou bez funkcí a bez vlivu.

Jak k této shodě došlo? Jedním z problémů při sestavování vlády bylo to, co jinde zvládají velmi snadno – zahraniční politika, zejména vztah k Evropské unii. Zelení se už předem obávali, že občanští demokraté začnou hrát na svoji protievropskou strunu, ale realita je podstatně jiná. Topolánek po dlouhém váhání obětuje hlavního bijce Unie Jana Zahradila a pozici podle zvyku nechává druhé nejsilnější straně. Ostatně vyjednavači už při porovnání volebních programů všech tří stran překvapivě zjistili, že základ pohledu na zahraničí je stejný. I ODS v tom svém totiž píše, že vstup do EU „byl pro nás strategickým cílem z důvodů ekonomických i politických“ a zemi prospěl. Strany se shodují i na podpoře dalšího rozšíření Unie, koordinaci zahraniční politiky zemí EU směřující k pomoci Africe, Blízkému a Střednímu východu či Turecku. Překonání bariér při debatě o Unii pomohl i téměř totožný přístup k řešení evropské zemědělské politiky – tedy vize, že by se měly omezit vysoké dotace, uzavření trhu konkurenci a směřování většiny rozpočtu do této sféry. Je to o to důležitější bod, že až bude Česko předsedat Unii, bude se právě o změně zemědělské politiky jednat.

Mimo vládní prohlášení se dostal postoj k evropské ústavní smlouvě, která v tuto chvíli není aktuální a názory mezi ODS na jedné straně a lidovci se zelenými na druhé se liší. Naopak zelení byli ochotni zapomenout na své předchozí pochybnosti a do programu zanést jasnou větu o NATO coby pilíři české zahraniční politiky.

S Evropou souvisí i zrušení ministerstva pro místní rozvoj. Lidovci a občanští demokraté přistoupili na návrh zelených, aby se tento rezort nahradil úřadem, který má na starosti pouze zajišťování peněz z evropských fondů. Jelikož Česko patřilo mezi země s nejhorším čerpáním těchto prostředků, vznikla instituce, která obcím, městům, krajům, ale i jednotlivcům pomáhá s vyřizováním žádostí či právní pomocí.

Chraňte zelené louky

Druhá největší bitva se pochopitelně odehrává kolem daní. Občanští demokraté prosazovali rovnou daň, kterou ale odmítly obě menší strany, protože se jim nezdá reálná. Podle odhadů KDU-ČSL a SZ by byl výpadek v rozpočtu mnohem větší, než si je ODS ochotná připustit. Na jednáních padají nesrozumitelná a nevěrohodná čísla, každopádně rovná daň jde k ledu. Jde se na jiné reformy. Shodují se tedy alespoň na snížení daní a zjednodušení jejich placení. Ke slovu přichází přísnější forma Evropou požadovaných ekologických daní, ruší se minimální daň pro živnostníky. Také se začíná pracovat na zrychlení zápisu firem do obchodního rejstříku.

Všechny strany už ve svých předvolebních programech odmítaly strategii sociální demokracie, která růst stavěla zejména na lákání velkých investorů. Ti do Česka míří hlavně kvůli různým dotacím od státu, čímž se ale narušovalo konkurenční prostředí. Podle nové vlády bude pro investory Česko zajímavé i bez pobídek, protože budou mít nízké daně, menší byrokracii a kvalifikovanou pracovní sílu, usuzují zástupci nové koalice. Všechny strany navrhovaly už před volbami, aby se raději vyčistily staré průmyslové areály, než aby se stavělo na zelené louce. V programovém prohlášení vlády se tomu slibuje podpora. Počkejte, až na dveře ministerstva průmyslu zaklepe první investor s žádostí o novou továrnu, smějí se cynicky praktici z ČSSD.

Vláda také slibuje privatizovat ČEZ, ČSA a Českou poštu. Výnos prý dá do fondu, který bude základem pro důchodovou reformu. I na ní se koaliční partneři shodli celkem brzy, protože na rozdíl od ČSSD v programech měli reformu dnešního systému jako prioritu. Takže i nadále bude zachována role státního systému důchodového zabezpečení, ale lidé si budou moci o části svých peněz posílaných do penzijního systému rozhodnout. Tedy mohou je nechat plně ve správě státu nebo je dát do nějakého komerčního fondu.

Všichni do škol

I u školství se shoda našla poměrně rychle. Všechny tři strany chtějí víc gymnazistů a víc vysokoškoláků. Školství proto čeká malé zemětřesení, na jehož konci by to tu mělo být srovnatelné se Západem. Zelení reptají, ale ustupují ze svých slibů a souhlasí, aby si poprvé v dějinách České republiky studenti na vysokých školách přispívali na své vzdělání. Byť spíš symbolicky: roční platba nepřekročí deset tisíc korun, ale splácet je bude možné až po absolvování vysoké školy a získání zaměstnání. Na návrh ODS lze „využít prostředků ze stavebního spoření i na výdaje spojené se studiem“. Stejně tak narostou stipendia pro studenty ze sociálně slabých rodin. Zelení na oplátku dostávají slib na zvýšení stipendií a zrušení přijímaček na střední i vysoké školy. Spolu s tím se vláda zavazuje navyšovat i další roky výdaje na školství, vědu a výzkum.

Všichni se rovněž shodují na zrychlení liberalizace nájemného. A pokud někomu přesáhnou výdaje na bydlení 30% z příjmu, pomůže mu prý stát. Lidovci jsou spokojeni, protože rodiny s dětmi budou daňově zvýhodněny, zvýší se mateřská, stát podpoří vznik školek a vláda nepředloží návrh na adopce pro homosexuály, jak by si přáli zelení. Ani drogové zákony se nebudou liberalizovat.

Zelení se s ODS nejvíc hádají o stupeň ochrany životního prostředí. Proto neusilují jen o tento rezort, ale i o ministerstvo dopravy, protože chtějí omezit provoz kamionů a méně stavět dálnice. Peníze chtějí přesunout na stavbu obchvatů a vylepšení menších silnic.

I koaliční partneři v kuloárech tvrdí, že úspěch při sestavení vlády je jen první krok. Mnohem větší rozpory se čekají při praktické politice. Například až přijde volba prezidenta, kdy zelení zásadně odmítají Václava Klause, nebo když se dnešní hlava státu postaví proti evropské politice vlády. Důvodem k roztržce mohou být ale větší banality, jako například úspěšný tlak lobbistů na poslance ODS, aby nepodpořili ten či onen zákon vztahující se k životnímu prostředí.

Scénář druhý: ČSSD + lidovci + zelení

Tak se Jirka Paroubek přece jen dočkal. Vyhrál volby, lidovci se zelenými dostali nakonec víc než komunisti, takže lidovci a zelení spolu s ČSSD mohou uzavřít většinovou koalici. Už v neděli v televizním studiu zapomínají rozradostnění socialisté na řeči svého předsedy o tom, že s Bursíkem nikdy, a těší se na jednání, u nichž všichni zjistí tušenou věc: program není problém, vztahy mezi vůdci těchto tří stran ano.

Začněme tím druhým. Paroubek před volbami prohlásil, že nepůjde do koalice s člověkem, který nemá vyřešené své majetkové poměry. Mínil tím Bursíka a jeho restituční spor a znělo to drsně. Jenže Bursík už má na prvním jednání všechny dokumenty, po jejichž přečtení šéfové ČSSD pokývají hlavami, řeknou, že je pan Bursík přesvědčil a že cesta k vládě je otevřená.

Druhý problém si říká Kalousek. Šéf lidovců si s levicí nerozumí tolik jako jeho předchůdci a už dávno před volbami sní o vládě s ODS. Ta ale prohrála a je ze hry, Kalousek tedy v sobě musí zapudit všechny skličující vzpomínky na poslední měsíce, kdy je partneři z ČSSD válcovali za pomoci komunistů. To je opravdový problém a všem lidovcům u jednacích stolů je jasné, že se to dřív či později může opakovat. Státnická odpovědnost je ale silnější a programy jsou si blízké. Postrčit nedohodou o společné vládě ČSSD do velké koalice je pro lidovce dostatečně velký strašák, aby zapudili zlé vzpomínky a šli do toho.

Problém je s neziskovými nemocnicemi, jejichž vyřešení sahá nad rámec fantazie pisatelů těchto scénářů. Velmi záleží na tom, zda na ministerstvu zdravotnictví zůstane David Rath (těžko si představit, že by ustupoval), nebo zda úřad připadne někomu jinému. Zelení si zatím ministerské kandidáty nevybírali a lidovci mají poslance Janečka, velkého stoupence nemocnic a la akciová společnost a odpůrce Ratha. Další problém je i energetika: ČSSD je od časů atomového Grégra svázaná s plány lobby kolem ČEZ, nastal by tedy spor se zelenými o jeho privatizaci a další směřování energetiky. Kompromis by se ale našel: ČEZ by zůstal, jak je, a stát by více investoval do úspor a alternativ.

Na dalších důležitých bodech programu se už ale středo-levá koalice shoduje: na přijetí eura v roce 2010, liberalizaci školství, velkorysejší formě ekologické daňové reformy, reformě penzí, postupném, byť pomalém snižování dluhů, na zahraniční politice takové, jaká je dnes. Svěží vítr ve vládě by také zřejmě urychlil boj s korupcí, v kabinetu by se objevilo víc mladých lidí a víc žen. Sociální demokracie by vykročila k rekordnímu dvanáctiletému vládnutí.

Scénář třetí: Velká koalice

ODS získala málo hlasů, ČSSD a komunisti hodně. Středo-pravá koalice nemá většinu. ODS je zklamaná a Mirek Topolánek odstupuje, jak slíbil. Paroubek už má za sebou schůzku s komunisty, odchodem Topolánka se ale mění situace: do vedení ODS se dostává Pavel Bém, starý Paroubkův známý z velké koalice na pražském magistrátu. Oba si tu na několik let vyzkoušeli, jak je příjemné vládnout spolu s velkou převahou nad všemi v „neideologickém“ spojenectví a rychle se domlouvají i na společné vládě nad Českem. Jako vyhlášený pragmatik přistupuje na velkou koalici bez mrknutí oka.

Ke slovu přicházejí i další pragmatici z obou stran, prezident má radost, protože rostou jeho šance na znovuzvolení, a bez problémů dává velké koalici požehnání. Bém nechce provokovat, a tak místo antievropského radikála Jana Zahradila navrhuje na místo šéfa diplomacie nestraníka Alexandra Vondru. ČSSD zase obětuje neoblíbeného Ratha. Premiér Paroubek je vítěz, najednou se chová jako vyměněný a ODS se s ním smiřuje jako s premiérem. Přece jen má strach z vlády sociálních demokratů s komunisty, a hlavně z dalších čtyř let v opozici. Jako motivace funguje i německý příklad: když jde velká koalice tam, proč by nešla v Česku.

Zatímco před volbami si politici obou stran při slovech velká koalice div neodplivli, teď jde všechno hladce. Ke slovu přichází loni odmítnutý koncept reforem exministra Jahna. ODS to označuje jak minimum, ČSSD jako maximum, na které jsou ochotni přistoupit, ale to jsou jen slova. Do pohybu se dává víc změn než v posledním roce minulé koaliční vlády. Obě strany se shodují na reformě penzí, přísnější rozpočtové politice a otevření vysokých škol většímu počtu studentů. Jediný opravdový problém je zdravotnictví: z Davida Ratha se ale stává jen řadový poslanec a obě strany slibují připravit novou reformu zdravotnictví.

Reformy se valí na Česko

Podívejme se na jednotlivá témata podrobněji. Školství není problém: školský expert ODS Walter Bartoš i současný vicepremiér pro ekonomiku Jiří Havel jsou pro zavedení školného na vysokých školách, které budou moci studenti začít splácet po dosažení určitého výdělku. Havel o tomto modelu jako ideálním mluvil už na jarní programové konferenci a v programu ČSSD odmítá poplatky za studium, jen kdyby „vytvářely sociální bariéru v přístupu ke vzdělání“. Obě partaje se shodují i na ustavení sociálních stipendií.

Shoda panuje i nad reformou justice a změn v právním řádu – ostatně třeba nový konkurzní zákon byl jako kompromis dojednán zástupci ODS a ČSSD. Snižování délky soudního řízení mají jako prioritu oba konkurenti, chtějí posílit odpovědnost soudců za kvalitu jejich práce a ulehčit jim od „administrativní zátěže“. „Domluva je možná, justice není tak ideologicky vypjatá,“ říká právní expert ODS Jiří Pospíšil.

V zahraniční politice se obě strany hladce shodnou v nasazování českých vojáků ve světě, v orientaci na NATO, podporují rozšíření Evropské unie a zavedení eura, byť přesný termín zatím nechávají ve vzduchu (ČSSD chce evropskou měnu od roku 2010, ODS později). Shoda panuje i nad využitím peněz z evropských fondů (do rozvoje regionů, nových dálnic, do životního prostředí).

Rozdíly zůstávají v pohledu na evropskou integraci a ústavu, na společnou zahraniční či bezpečnostní politiku Unie. Vítězí ale názor umírněné části ODS – nedělat nic s ústavou a spíš se bránit rozšiřování pravomocí Unie.

Obě strany slibují zvýšení investic do vědy, výzkumu a do kultury, rozšíření dálniční sítě, zvyšování rodičovského příspěvku a obecně velkou podporu rodin s dětmi a jejich daňové zvýhodnění. Z ekologických témat se dostává na mírnou podporu obnovitelných zdrojů energie a omezení provozu kamionů. Obě strany se také shodnou na zrušení limitu těžby severočeského uhlí.

Zbývá jedna naprosto zásadní reforma, u níž se dohoda rodí nejhůř, a to zdravotnictví. Velké problémy dělá zdravotnictví i německé vládě, kde zatím všechny pokusy o nalezení kompromisu ztroskotaly, reformy se odkládají na neurčito a kolaps systému mají oddálit další nasypané miliardy. Programy ODS a ČSSD se od sebe zas až tak neliší – jak jedni, tak druzí slibují zachování solidárního systému, chtějí, aby se zlepšilo postavení pacienta, aby měl co nejvíc informací o kvalitě péče, aby si lidé mohli pořídit dobrovolné připojištění na zdravotní péči, finanční spoluúčast se nebude zvyšovat. Zásadně se liší v pohledu na nemocnice. Záležet bude hodně na ministrovi zdravotnictví, obě strany se pustí do složitého dohadování nad novou reformou.

Scénář čtvrtý: ČSSD s KSČM

Když člověk zavítá do pražské ulice Politických vězňů číslo 9, ocitne se tak trochu v jiném světě. Na chodbách mlaská linoleum, nástěnky se ježí plakáty se srpy s kladivy. Rozpis týdenních obědů nabízí guláš, plíčky nebo španělského ptáčka. Po chodbách se tu nechvátá s lejstry nebo notebooky v rukách, spíš tu člověk narazí na klídek a postarší rokující soudruhy. Sídlo komunistické strany zkrátka nezklame nikoho, kdo v něm čeká okénko do osmdesátých let.

Zato venku je to už něco jiného. Třeba v parlamentních kuloárech už komunistu od zástupců demokratických stran těžko rozpoznáte. Ovšem nikoli obleky posledních střihů, spíš umírněné konstruktivní jednání z nich udělají sílu, s níž se počítá. Po necelých sedmnácti letech po převratu sedí v radách desítek měst, ve většinově voleném Senátu mají dva své reprezentanty. Účastní se jednání u prezidenta republiky, jejich člen je místopředsedou sněmovny. Tam vůbec patří k respektovaným partnerům pro jakékoli debaty: nehádají se a nikoho neuráží. Nový předseda Filip na rozdíl od zachmuřeného Grebeníčka platí za kumpána k pohledání – samý úsměv, vtip a bodrost.

To všechno jsou ale jen kulisy, v nichž se divadlo politiky odehrává. Pohled do programu komunistů ukazuje, že se až tak moc nezměnili, navíc strach jde spíš z toho, co v programu nemají, tak to přece bylo vždy od jejich vzniku. Mezi větami typu „při výstavbě dálnic zajistíme, aby minimálně narušovaly životní prostředí“ nebo „důsledný odpor proti všem formám terorismu“ probleskují staré známé komunistické trvalky: zákaz prodeje půdy cizincům na „nejméně 15 let“ nebo že „celý agrokomplex“ je třeba „organizačně a majetkově propojit“. Jinde komunisti píšou, že bydlení nelze ponechat „živelnému působení trhu“. Nebo slibují „zabezpečení objektivního informování občanů masovými sdělovacími prostředky“. Pro všechny, kdo neznají tenhle poněkud matoucí slovník: komunisti jsou známí tím, jak touží ovládnout mediální rady, svázat televize a rádia přísnými pravidly, vynutit si přístup do vysílání pro svoji politickou propagandu a naopak zakázat jakoukoli kritiku a nepříjemné dotazy (jak ostatně předseda Filip minulý týden předvedl při rozhovoru pro Hospodářské noviny, z něhož po otázkách na komunistickou minulost uraženě utekl).

Dál pak komunisti slibují „důsledné vystupování za zachování míru a odvrácení válek“ a „zrušení NATO jako dlouhodobý cíl“.

Dárek Fidelovi

V posledních měsících před volbami si sociální demokraté vyzkoušeli, jak snadno se lze s Filipem a spol. dohodnout na schvalování důležitých zákonů. Schválili spolu levicový zákoník práce, zákon zestátňující nemocnice a desítky dalších norem. Problém není ani v „lidské“ rovině: jediná KSČM ani slůvkem neprotestovala proti korupčním skandálům ČSSD za posledních osm let, ani v nejmenším jí nevadí razie na elitní policejní útvary, které při svém vyšetřování mocným zkříží cestu.

Sociální demokraté jsou navíc celí žhaví vládnout sami. Za Zemanovy opoziční smlouvy si to vyzkoušeli a ve straně od té doby sílí přesvědčení, že to byl ideální čas. Jednání Paroubka s Filipem o podpoře menšinové vlády přijdou na řadu ve chvíli, kdy sociální demokracie získá s komunisty víc než sto křesel ve sněmovně a ODS odmítne jednat o velké koalici. Bude záležet na prezidentovi, jestli se nepostaví proti třeba požadavkem na písemnou dohodu. V ústavě ale o takové pravomoci nic není a Paroubek by si zřejmě (zvlášť jako velký vítěz voleb) něco takového nedal jen tak líbit. Protestoval by, šel s prezidentem do střetu, jehož konec je těžké předvídat. Písemnou dohodu s komunisty nechce: psané kompromisy by se později těžko bagatelizovaly, navíc by byl prvním politikem ČSSD, kdo by takovou smlouvu s komunisty uzavřel.

Svoji možnou jednobarevnou vládu už Paroubek představil, její program by musel jít komunistům na ruku. ČSSD sice říká, že podporu pro své zákony by si hledala napříč parlamentem, jenže pro počáteční vyslovení důvěry by komunistickou ruku nahoře potřebovali. To se nedá nijak obejít. V čem by kompromis spočíval? Komunistům například záleží na zrušení lustrací, někteří sociální demokraté (například Bohuslav Sobotka) jsou proti, kompromis ale zřejmě bude možný. Komunisti také chtějí rozšířit majetková přiznání, ani to by zřejmě nebyl problém. Ještě víc by se ale síla komunistů projevila v zahraniční politice. Značně by ochladla spolupráce s Američany (určitě by se například nedohodli na zvažované základně). Ministerstvo zahraničí by zřejmě rovněž přestalo podporovat opozici na Kubě a v Bělorusku. Uvnitř ČSSD by posílilo křídlo zaměřené proti NATO (Laštůvka, Kavan). Komunisti by se snažili zabránit vládě v založení ústavu národní paměti, jehož vznik se dnes zvažuje. „Domnívám se, že ústupky ČSSD by ale nešly moc daleko, byla by pod velkým dohledem médií a přece jen by si zcela nechtěla popudit ostatní strany ve sněmovně,“ míní politolog Jiří Pehe.

Velmi by záleželo na chování komunistů, které je teď nepředvídatelné. Pravděpodobně by vzniklo maximálně stručné programové prohlášení, hlavně aby nikoho moc neprovokovalo. Ostatně je k tomu prostor: předvolební program ČSSD je velmi obecný, vágní a stranu téměř k ničemu nezavazuje. Komunisti by se tedy zřejmě opatrně chopili šance ovlivňovat vládnutí a Paroubek by jim nabídl „kontrolní“ funkce, což by veřejnost zásadně nepopudilo. To znamená v NKÚ, mediálních radách, další posty v konsolidační agentuře, antimonopolní úřad, funkce ve sněmovně. Jejich krůčky k výšinám opětovného vládnutí by se ale změnily ve skutečné kroky. A to by už byl úplně jiný scénář.


Kdo s kým kdy

1. ODS, lidovci, zelení

K sestavení koalice dojde v případě, že zmíněné tři strany získají většinu. Lidé z ODS sice říkají, že chtějí víc než většinu jednoho hlasu, přesto by ale zřejmě zkusili sestavit i obávanou stojedničku. I tak ale úspěch není zaručený: ODS a zelení se v řadě programových věcí rozcházejí (daně, jaderná energie, vztah k Evropské unii) a nemusí se domluvit. Zvlášť když mezi mnoha členy obou stran panuje značná averze.

2. ČSSD, lidovci, zelení

Pokud Paroubek vyhraje a obsadí se zelenými a lidovci nadpoloviční počet parlamentních křesel, zkusí sestavit středo-levou koalici. Ta by si byla programově velmi blízká, problémem by byla nechuť lidovců jít znova do vlády s ČSSD. Obava z velké koalice by ale převážila.

Může však také nastat situace, kdy si zelení a lidovci budou moci vybrat, zda vstoupit do vlády s ODS nebo ČSSD. Lidovci jasně upřednostňují Topolánka, zelení nejsou v tomto směru čitelní. Patrně by zkusili vyjednávat s vítězem a pak by záleželo na tom, nakolik se dohodnou a také co jim bude ochoten slíbit druhý v pořadí, s nímž by jistě zelení vedli paralelní jednání.

3. Velká koalice

Velmi pravděpodobně k ní dojde ve chvíli, kdy ODS získá výrazně méně, než očekává. Topolánek odstoupí a nahradí ho Pavel Bém. Ten pak s ČSSD vyjedná velkou koalici. Paroubek totiž půjde raději s ním, než aby riskoval konflikt ve straně a historické znemožnění se spoluprací s komunisty. Tuto variantu si navíc přeje prezident.

4. ČSSD s podporou komunistů

Toto je varianta pro případ, že lidovci a zelení získají málo hlasů a sociální demokraté s komunisty dají dohromady většinu. Uvnitř ČSSD by se strhla debata, zda jít do velké koalice nebo raději vyjednat s komunisty tichou podporu. Záleželo by patrně na chování komunistů (jaké by měli podmínky) a také vývoji uvnitř ODS. Pokud totiž ODS vyhraje a získá výrazně přes třicet procent (to lze i při celkové většině ČSSD a komunistů), Topolánek si udrží místo předsedy a ČSSD velkou koalici odmítne.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte