2005/46

„Byl jsem jedním z posledních živě zpívajících rockerů v německé politice. Teď přichází na řadu generace odchovaná playbackem,“ řekl deníku Die Tageszeitung ve svém prvním rozhovoru po odchodu z prvních řad politiky nejznámější „Zelený“ Joschka Fischer. Do kolonky „vzdělání“ vždy musel dopisovat „základní“, přesto se tento samouk a samorost stal nejrespektovanějším a donedávna i s přehledem nejoblíbenějším představitelem celé generace německých politiků.

Historicky první premiérka Nového Zélandu (1997–99) Jennifer Mary Shipleyová (1952) patří k politikům, kteří dokázali změnit svou zemi díky odvážným sociálním a ekonomickým reformám. Původním povoláním učitelka, členka pravicové Národní strany, působila v letech 1990–96 v čele tří ministerstev. V roce 1997 reagovala na nespokojenost s vládou, jejíž byla členkou, vnitrostranickým pučem, během kterého svrhla předsedu Národní strany a premiéra Jamese Bolgera a nastoupila na jeho místo. V listopadu 1999 se stala na čas lídrem parlamentní opozice. Před dvěma lety z vysoké politiky odešla. Jennifer Mary Shipleyová je vdaná, má dceru a syna.

Pánové Slezák, Laštovička a Hirnšál jsou architekti před čtyřicítkou. Každý má svůj život, svoji práci, každý bydlí v jiném městě. Jednu věc ale sdílejí: ani po šestnácti letech pro ně neskončila revoluce. Událost, kterou mají ostatní zasutou ve vzpomínkách, oni prožívají pravidelně každý rok u soudu, kde proti nim stojí jejich někdejší učitel – bývalý komunista Jan Snášel. Případ je v médiích známý jako „omluva za listopad“, a pokud by chtěl někdo v rychlosti vyprávět příběh Česka posledních dvaceti let, těžko by mohl vybrat lépe.

Stoupnout si v Tokiu k faxu a odeslat svou dobrovolnou demisi jistě vyžadovalo velké odhodlání. Alberto Fujimori (67), bývalý peruánský prezident, některými považovaný za diktátora a jinými za spasitele, takto před pěti lety ukončil své nanejvýš trapné v pořadí třetí prezidentské období, které trvalo ani ne půl roku. Volby tenkrát byly podle rozhořčených zahraničních pozorovatelů zfalšované a na protest po prvním kole odstoupil protikandidát Alejandro Toledo. Fujimori v druhém kole tedy bojoval sám proti sobě a vyhrál. Přesto však odhalení zločinů proti lidskosti a korupce donutila tohoto po Castrovi nejdéle vládnoucího politika současné Latinské Ameriky potupně opustit zemi.

Barmská vláda narychlo přesunuje své sídlo do vnitrozemí. O čem to svědčí? Podle analytiků o paranoie nevoleného vůdce země Thana Shweje.

V přeplněných sálech i po chodbách justičního paláce v severopařížském Bobigny postávají rozeštkané ženy s muslimskými šátky na hlavách nebo s rituálním tetováním na obličejích a lámanou francouzštinou vedou s novináři vesměs podobné dialogy: „Můj syn není žádný darebák, šel jen navštívit jednoho kamaráda.“ „To vám nepřipadalo divné, že třináctiletý kluk je každou noc venku?“ „Vždyť nemůžou být pořád zavření v paneláku.“

Sdružení obrany spotřebitelů (SOS), největší česká organizace hájící práva zákazníků, vyzvala minulý týden veřejnost, aby začala hromadně podávat žaloby na Československou obchodní banku. Poplatky za vedení účtů jsou u bankovních domů v Čechách vyšší než v západní Evropě, v české bance se platí za stejné služby víc než v její zahraniční centrále a banky u nás vyžadovaly občas i poplatky jinde nevídané – například za zrušení účtu.

Každý z nich zosobňoval moc, či spíš tu její tvář, na kterou není moc vidět. Doležel, Šlouf, Novotný, Šíma. Dvě vlivné šedé eminence sociálnědemokratických premiérů, dva řezníci pro všechno. Co jméno, to černá vzpomínka a skandál, který své nositele nakonec odstavil od vlivu na veřejný život a poslal do soukromí. Alespoň tak to tvrdí oficiální reprezentanti zdejšího politického světa. Ale je to pravda?

Je devět ráno, zoologická zahrada v Tróji otevírá brány a Shinda, Kijivu, Richard a Moja se za tvrzeným sklem pavilonu goril mohou těšit na každodenní proud pobavených návštěvníků. Už týden však k nahlédnutí do jejich klece není třeba jezdit až na vzdálenou pražskou periferii: šestnáct pohyblivých kamer přenáší každý jejich pohyb na web a sestřihy celého dne pak divákům nabízí Česká televize.

Jestli na něco sedí bonmot, že česká vláda začne tvrdě bojovat s korupcí hned poté, co bude všechno trochu cennější rozkradeno, tak na Pozemkový fond a odchod jeho šéfa, ministra zemědělství Petra Zgarby. Tenhle úřad rozprodával patnáct let velmi podezřelým způsobem majetek. Média bila na poplach, ale nic se nedělo: mlčela policie i dozorčí rada složená z poslanců stran celého politického spektra. Teď možnost neprůhledných kšeftů fondu za měsíc skončí restituční tečkou a jeho šéfové na rozloučenou ještě rychle vyvedli svým kamarádům poslední lukrativní pozemky s miliardovým zhodnocením. Kost je tedy ohlodaná – a vláda se dala do díla: vyletěl ministr i dlouholetí členové výkonného výboru fondu. To je samozřejmě potěšitelná věc. Ale teď je správný čas rozebrat, co bylo špatně, že takové obchody mohly tak dlouho procházet. Bez podobné analýzy se pády à la Zgarba nestanou uklidňujícím signálem boje s korupcí, ale pouhým zvěstováním – aha, tak tam už je vymeteno.

Hořící auta, zranění policisté, jeden ubitý starší muž. Minulé dva týdny ve Francii vypadaly skrz objektivy kamer hrozivě a pro tamní obyvatele jistě ve skutečnosti i byly. Teď už násilí ustupuje a je možné podívat se na celou událost bez emocí. A viděno střízlivýma očima: šlo o lekci, ze které stojí za to se poučit. Nikoli katastrofu, která by měla Evropu uvalit do nějaké beznaděje a strachu.

Společnost nerozdělují jen různé zájmy, ale také odlišné vzpomínky. Ve stejné době, kdy političtí vězni v Krušných horách rubali uran, budovaly mládežnické brigády v podhůří monstrózní stavbu, v níž se měl uskutečnit vysněný socialistický ideál. Projekt litvínovského Koldomu vzešel z myšlenek meziválečné avantgardy, základní kámen byl položen v nadšené atmosféře roku 1946 a první nájemníci se do něj začali stěhovat o šest let později, v temném roce 1952, když vrcholily politické procesy. Táhlo jim tehdy na třicet, byli pečlivě vybíráni a měli vytvořit vzornou komunitu. Mnozí z nich v Koldomě dodnes žijí.

S velkým dřevěným fotoaparátem vyrobeným ještě za Rakouska-Uherska cestoval Jan Reich (63) deset let napříč Čechami a nyní své putování bilancuje. Na jeho černobílých snímcích nejsou lidé, nejsou tu žádné viditelné stopy naší současnosti. Jen zámky, kaple, sochy, řeky, stromy. V dnešní době, kdy umějí fotografovat i telefony a cení se aktuálnost, to může vypadat jako staromódní záliba, Reichova obsáhlá publikace Bohemia ale nepůsobí ani trochu archaicky. S houževnatou soustředěností člověka, který ví, co chce, tu autor zpod nánosů harampádí dobývá lepší tvář téhle země.

Z umělců, kteří se ještě dnes hlásí k surrealismu, je Jan Švankmajer určitě nejvýraznější. I proto, že své výtvarné a filmové představy, jež v duchu zásad surrealismu čerpají z podvědomých asociací, sexuálních tužeb či nejtemnějších obav, nebere tak docela vážně a svá témata strhává v grotesku. Tento čtvrtek se po pěti letech vrací na filmové plátno se snímkem Šílení.

Neznámý šťastlivec vyhrál 103 miliony korun, které na něj čekaly v nedělním jackpotu Sportky. Delegace českých biskupů odjela navštívit papeže Benedikta XVI. V Praze koncertoval Bob Dylan. Členové Bezpečnostní rady státu se na své schůzce dohodli, že vzhledem k trvajícímu nebezpečí pandemie ptačí chřipky doplní Česká republika rozebrané zásoby léků proti této nemoci a nakoupí ve Velké Británii přípravek Relenza.