2005/45

Přestože Bob Dylan na rozdíl od mnoha svých vrstevníků nedělá zhola nic pro to, aby dokázal, že zůstává věčně mlád, mluví se o něm neustále. Respekt nedávno referoval o novém dokumentárním filmu Martina Scorseseho z Dylanova mládí, příští týden nás však čeká tolik příležitostí, že je nutné amerického písničkáře připomenout ještě jednou.

Výpravy profesionálních cestovatelů formátu Davida Livingstona nebo Emila Holuba ve své době vyvolávaly obdiv i nevěřícné kroucení hlavou. Že je někdo ochoten tolik riskovat v cizích zemích, když doma je tak hezky, bylo pro krajany jen stěží pochopitelné. Dnes ve stopách průkopníků kráčejí armády novodobých cestovatelů vybavených letenkou a ohmatanými průvodci. Má to ještě nějaký smysl? A jaké následky může masový turismus mít? Tyhle otázky zkoumá svěží a inspirativní výstava Univerzální zkušenost: Umění, život a oko turistovo. K vidění je v londýnské galerii Hayward, ale její globální téma je zajímavé i pro nás.

Dramatické události, které proměnily předměstí Paříže v dějiště téměř guerillové války mezi radikálními skupinkami mládeže a policií, názorově rozdělily francouzskou vládu i společnost. Jedni mají za to, že zásah státu je reakcí na kulminující agresivitu výrostků a nezvladatelnost situace na předměstích, druzí se domnívají, že situace je naopak důsledkem politiky státu, který s těmito lidmi jedná jen pomocí obušku, pout a slzného plynu.

Stává se to tu běžnou praxí: stát halasně roztroubí, že chystá velký kšeft. Ale místo toho, aby si ho včas pojistil, například skoupil pozemky, které k tomu kšeftu jsou potřeba, tak si je nechá proklouznout mezi prsty. A když s údivem zjistí, že mu je někdo vyfoukl, následuje pomsta – nikoli ovšem na vinících, kteří pozemky neohlídali, ale na těch, kdo tu půdu vlastní. Jedna taková msta proběhla právě teď: tuzemští zákonodárci zákonem rozhodli, že vyvlastní majitele pozemků v okolí letiště Praha Ruzyně, kde má vyrůst nová přistávací dráha.

Má to být člověk, jehož myšlenky nejvíce hýbou světem. Ve své branži patří ke špičce a krom toho ještě zásadně ovlivňuje celospolečenskou debatu. Prostě vůdčí intelektuál planety. Právě takového se letos na podzim rozhodl najít prestižní britský měsíčník Prospect ve spolupráci s podobným periodikem Foreign Policy. Přes dvacet tisíc čtenářů, kteří vybírali z nabídnutého seznamu jmen, rozhodlo kupodivu jednoznačně – oním myslitelem dneška je lingvista a neúnavný kritik Spojených států Noam Chomsky. Nejen on, ale i stovka mužů a žen, kteří skončili za ním, nám dává dobrou představu, jak současný svět přemýšlí.

Na českých hřbitovech slavili živí svátek Dušiček. Ministerstvo hospodářství zvýšilo svůj odhad růstu tuzemské ekonomiky ze čtyř na 4,8 procenta. Půl Primy ovládla švédská Modern Times Group. Po letech odmítání a žalob začaly nemocnice zveřejňovat své dosud tajné informace, s jakým úspěchem a jak kvalitně léčí. V Lednici natáčela Mia Farrowová.

Českem letí zvěst o zlatém dole ukrytém kdesi pod Hradčany, jehož obrovské bohatství si už léta cpou do kapes vlivní úředníci. Muži na radnici hlavního města ale všechna nařčení odmítají s jednoduchou výzvou – ukažte důkazy. A ty nikdo nemá. Existují jen náznaky, které po sobě nechávají někteří z údajných zlatokopů. Asi nejvýraznější stopou na tomto poli je příběh pražského památkáře Jiřího Musálka a jeho malostranské rezidence.

Nový policejní prezident Vladislav Husák prohlásil, že se česká policie svými výsledky řadí mezi nejlepší sbory v Evropě. Ten výrok překvapil. Zdejším strážcům zákona nedůvěřuje podle průzkumů šedesát procent veřejnosti a sbor se v posledních letech zviditelňuje hlavně skandály: spoluprací se zločinci, posluhováním politikům, korupcí. „Jeden z nejskvělejších sborů kontinentu“ opouští kvůli nespokojenosti s jeho stavem ročně tisíce mladých policistů. Právě pro tyto výsledky se pád předchozího prezidenta Jiřího Koláře všeobecně považoval za šanci ke změnám a čekalo se, s jakými recepty jeho nástupce přijde. Teď to začíná být jasnější.

Jsme v kapitalismu a komu se to nelíbí, ať si koupí jejich akcie. Tak znělo minulý týden doporučení deníku Hospodářské noviny na okraj zprávy o tom, že ČEZ ohlásil pro letošní rok rekordní výši svého zisku. Pokud ale liberální komentátor liberálního deníku připouští u svých čtenářů nad úspěchem přední české firmy nějakou nelibost, už to samo o sobě věští nějaký problém. ČEZ skutečně není běžný podnik, nad jehož vydělanými penězi by panovalo všeobecné nadšení, a celá věc stojí za podrobnější pohled.

Každým dnem se zdá pravděpodobnější, že po parlamentních volbách vznikne velká koalice ODS a ČSSD, nebo menšinový kabinet sociálních demokratů s podporou KSČM. Ať už to dopadne tak nebo tak, vzroste ještě více vliv Ústavního soudu, podobně jako tomu bylo v éře tzv. opoziční smlouvy. Je tedy dobré se podívat, jak si vlastně tato instituce pod vedením Pavla Rychetského vede.

Jen málo politických konzultantů se může pochlubit takovým zájmem médií jako Karl Rove, hlavní poradce amerického prezidenta. Právě jemu je totiž přisuzováno autorství volebních strategií, bez nichž by se George W. Bush nikdy nemohl pyšnit dvěma triumfy. Rove stojí za termínem „soucitný konzervatismus“, na němž Bush založil svoji kampaň v roce 2000, i za strategií „prezidenta-ochránce amerických hodnot“, která mu vyhrála loňské volby. Jenže teď se stal Rove cílem kritiky i v samotném republikánském táboře. Proč vlastně?

Kdy už konečně dostane Amerika rozum, pošle arogantní konzervativce do háje a zvolí si někoho normálního? Podobnou otázku si klade nejeden Evropan, ale naivně. Z pohledu z Ameriky jsou normální ti, kteří dnes ve Washingtonu vládnou. S tím je nutné se smířit. Podle řady prognóz žádné „lepší“ v příštích letech nebude. Úspěch konzervativní Ameriky má totiž pevný základ, který by mohl zajímat i obyvatele starého kontinentu.