Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Neuzavřená revoluce

Pánové Slezák, Laštovička a Hirnšál jsou architekti před čtyřicítkou. Každý má svůj život, svoji práci, každý bydlí v jiném městě. Jednu věc ale sdílejí: ani po šestnácti letech pro ně neskončila revoluce. Událost, kterou mají ostatní zasutou ve vzpomínkách, oni prožívají pravidelně každý rok u soudu, kde proti nim stojí jejich někdejší učitel – bývalý komunista Jan Snášel. Případ je v médiích známý jako „omluva za listopad“, a pokud by chtěl někdo v rychlosti vyprávět příběh Česka posledních dvaceti let, těžko by mohl vybrat lépe.

mobrazek_1899.gif
mobrazek_1899.gif • Autor: Respekt

vobrazek_1899.jpeg
Fotografie: Dokažte mi, že na předsedovi SSM a předsedovi KSČ je něco kariéristického. (Jan Snášel) Foto Günter Bartoš • Autor: Respekt


Pánové Slezák, Laštovička a Hirnšál jsou architekti před čtyřicítkou. Každý má svůj život, svoji práci, každý bydlí v jiném městě. Jednu věc ale sdílejí: ani po šestnácti letech pro ně neskončila revoluce. Událost, kterou mají ostatní zasutou ve vzpomínkách, oni prožívají pravidelně každý rok u soudu, kde proti nim stojí jejich někdejší učitel – bývalý komunista Jan Snášel. Případ je v médiích známý jako „omluva za listopad“, a pokud by chtěl někdo v rychlosti vyprávět příběh Česka posledních dvaceti let, těžko by mohl vybrat lépe.



Je všední listopadový den roku 2005 a Zdeněk Hirnšál právě sedí v restauraci poblíž metra Budějovická v Praze. U ucha telefon, před sebou notes a rozpité kafe. Zítra se otevírá obchodní centrum Chodov, největší v Praze, a Hirnšálova malá firma tady má také svoji zakázku – střechy nad novými výstupy z metra. „Do Prahy jsem se přesunul z Brna teprve nedávno, ještě tu nemám kancelář,“ vysvětluje své provizorní úřadování. V podobné situaci lze dnes zastihnout i jeho kolegy. Jiří Slezák také běhá po stavbách, Martin Laštovička má kancelář své malé projekční firmy ve starém rodinném domku kousek od centra Jihlavy. Na nástěnce mu visí fotky kostelíku, který nedávno nakreslil a postavil ze staré hasičské zbrojnice.

Před šestnácti lety vynesly události na brněnské fakultě architektury tyto tři mladé muže do čela studentské revolty, která tady rozehrála sametovou revoluci. Všechno to šlo tehdy hrozně rychle a snáze, než by si člověk zvyklý na tuhost české normalizace mohl myslet. Zburcování studentů, obsazení školy a vyhlášení stávky. Vyjednávání s vystrašenými učiteli a nakonec euforie z vítězství. Jako tečka za revoluční vřavou pak vznikl seznam zkompromitovaných učitelů. Jedním z pěti byl i šéf fakultních komunistů Jan Snášel, jehož označení za „demagogického a arogantního kariéristu“ na protestním letáku tehdy revoltující studenti nepovažovali za nic jiného než trefný popis pravdy. Detaily nikdo neřešil. Snášel se ale jako jediný z potrefené pětice později rozhodl bránit. Podal žalobu požadující, aby se mu tři vůdcové omluvili. Protože on nikdy nebyl arogantní, ani kariérista. Soudy zatím nedokázaly tento případ rozhodnout mimo jiné i kvůli naprosté neústupnosti obou stran. „Žijeme v demokratické zemi a právo je na mé straně,“ říká Jan Snášel. „Byla revoluce, on byl náš protivník a my jsme vyhráli. Omluva vůbec nepřipadá v úvahu. To by se pak objevily tisíce jiných, kteří byli odstaveni podobně jako Snášel,“ kontrují studenti.

V patnácti letech od revoluce absolvovaly obě protistrany na tři desítky stání. Už třikrát různí soudci odsoudili studenty k omluvě, dvakrát rozsudek zvrátil Nejvyšší soud. Naposledy před rokem a celý případ se vrátil úplně na začátek. Projednávání začíná dvanáctého ledna de facto úplně znova.

Ideál své doby

Je polovina sedmdesátých let a brněnská architektura je škola, o kterou je mezi studenty v normalizačním Československu zájem. Pravidelně se sem hlásí dvakrát až třikrát víc zájemců, než je volných míst. Na papíře tu sice platí akademické svobody, v praxi si jich ale nikdo moc neužije. Všichni učitelé, kteří před komunistickými prověrkovými komisemi nedokázali potupně pochválit nedávnou okupaci země vojáky Varšavské smlouvy, museli odejít. Zhruba polovina z  osmdesáti učitelů jsou členové KSČ, ostatní nemají šanci na vědecký a pedagogický postup, byť by byli sebelepšími odborníky. Hlavou školy je děkan, spolu s ním ale vládne místní komunistická organizace, která je ze stanov KSČ „silou, která na pracovišti prosazuje ústavou danou vedoucí úlohu komunistické strany“. Co to znamená? Komunistická buňka v těsném spojení s politruky na okrese a kraji schvaluje všechny kariérní postupy, všechny výjezdy učitelů a studentů do zahraničí a veškerá další důležitá rozhodnutí. Jejich zástupce sedí u přijímacích zkoušek a státnic. Zkrátka rozhodují o všem a nikdo, ani děkan, si netroufá jít proti nim. Pokud by šel, přestal by být děkanem. Pokud jde o studenty, k jejich kontrole má komunistická buňka Socialistický svaz mládeže, který pomocí vhodně vypouštěných obav o zdárné dostudování sdružuje téměř všechny studenty středních a vysokých škol.

V roce 1972 přichází na brněnskou architekturu studovat i čerstvý maturant Jan Snášel. Syn komunisty, ředitele podniku Hedva v Moravské Třebové. Student Snášel už tehdy věděl, že angažmá v této organizaci je „jediný a přirozený způsob, jak postupovat v životě dopředu“, jak dnes říká. Dva roky po vstupu na vysokou školu se stává předsedou celoškolského SSM a hned také přijímá nabídku na vstup ke komunistům. Takových studentů tehdy – v čase nejtužší normalizace – nebylo mnoho. KSČ měla po nedávné svobodomyslné „kontrarevoluci“ roku 1968 pocit, že je nutné pečlivě vybírat, a nepřijímala každého. Obvykle z jednoho vysokoškolského ročníku jen několik studentů, aby v každém kolektivu měla své lidi. „Jan Snášel byl člověk, který – jak se říkalo – plně odpovídal potřebám své doby. Mladý, aktivní, s dobrými výsledky ve studiu, ambiciózní,“ říká tehdejší Snášelův kolega a později rovněž učitel a straník Jan Hrubý. „Z dnešního pohledu je to absurdní, tehdy to ale lidem připadalo normální. Vybavuji si ho jako studenta a člověka, který byl vždy velmi aktivní a v každé situaci ho bylo vidět.“ Další z tehdejších studentů a ročníkový člen vedení SSM Luděk Šmeral na Snášela vzpomíná: „Znal jsem ho jako čilého studenta, který se baví s děkanem, je jako doma na stranických sekretariátech.“

Po úspěšném studiu a vojně se Jan Snášel vrací na fakultu jako začínající učitel. Je aktivní straník, pomáhá organizovat například každoroční výjezdy studentů na spřátelenou univerzitu do Finska a jezdí se studenty jako politický dohled. „Neuměl žádný jazyk, neměl tam žádný program. Zpět se jezdilo autobusem přes Švédsko, kde mohl někdo ze studentů zůstat a požádat o azyl. Bylo nás tedy nutné hlídat,“ říká citovaný Luděk Šmeral. Nutno ale dodat, že podobný dohled byl tehdy zcela rutinní věcí.

Za hranice všednosti

Horlivým straníkům typu Jana Snášela tehdy přála doba. V patnáctimilionové zemi bylo několik set odvážných – prvních signatářů Charty 77. Heslo doby znělo „držet hubu a krok“, a jestli v tomto někdo vynikal, pak to byli vysokoškolští studenti. V sedmdesátých a osmdesátých letech sice neexistovaly tak velké možnosti výdělků, vysoká škola ale otevírala cestu k alespoň nějaké profesní realizaci a teplým místům v kancelářích, kde se tolik nepracuje a z platů se dá vyžít. Také proto se vstupovalo do komunistické strany.

Architekt Michal Říčný promoval na brněnské fakultě na konci sedmdesátých let. „Z povinnosti jsem chodil na schůze SSM. Pod jejich záštitou se muselo organizovat všechno, i školní pitka k přijímání nových studentů. Pokud by člověk na schůze nechodil, mohlo se to objevit v kádrovém posudku. To byl cejch, kvůli kterému pak mohly přijít komplikace při cestě do zahraničí nebo hledání místa.“ V Brně to podle Říčného znamenalo, že se mladý architekt nedostane do projekční kanceláře na Výstavišti, kde sice byly jako všude jinde stejné tabulkové platy, jezdilo se ale do západní a exotické ciziny (například do Malajsie), což bylo privilegium, které si v dnešní době otevřených hranic lze už jen těžko představit. A navíc si tam mohl člověk díky tučným dietám přijít na pěkné peníze. Kdo protekci a čistý kádrový posudek neměl, musel se spokojit s místem v jedné z několika dalších projekčních kanceláří, kde se projektovalo všechno možné. Ti, kteří měli nejhorší kádrový profil, končili jako architekti na stavbách.

Vše plynulo v šedi a neutuchající normalizační trapnosti. Jedno z mála rozptýlení přišlo na fakultu architektury krátce po roce osmdesát, kdy komunisté dovolili složit docenturu i dvěma nestraníkům. Snášel tehdy podle dostupných vzpomínek nebyl člověkem, kterému by něco takového vadilo. Nemá ani pověst nějakého postrachu studentů a učitelů. Všichni sice vědí, že je mužem normalizace, který o Husákově linii nepochybuje a po krůčcích postupuje nahoru. Nejsou ale známy situace, že by někomu vyloženě ublížil, že chtěl někoho vyhazovat ze školy nebo jinak trestat. „Byl velmi aktivní, typický aparátčík, to o něm všichni věděli,“ říká například architekt Michal Říčný. „Něčím konkrétním, nějakým negativním zážitkem to ale dokládat nemohu.“ Právě tohle je pro vzpomínání na Jana Snášela typické. Všichni si ho jako straníka všimli, všechny trochu štval, dokladovat jeho pokleslost něčím konkrétním ale pamětníci neumí. „Jak to říct, no zkrátka se do té doby velmi dobře hodil,“ říká další z jeho spolužáků.

V období Charty 77 chodí jako všichni ostatní na odsuzující schůze, jeho podpis pod antichartou nebo něčím podobným prý ale nikdo nenajde. „Nikdy bych se nepodepsal proti něčemu, co jsem nečetl,“ komentuje dnes Snášel.

Deka strachu

V druhé polovině osmdesátých let na brněnskou fakultu architektury přicházejí i pánové Hirnšál, Slezák a Laštovička. „Byla to prestižní škola, kam se člověk bez protekce těžko dostával. A jestli jsem ji měl já? Nevím, otec něco sháněl, já se ale o detaily nezajímal,“ vzpomíná jihlavský rodák Martin Laštovička. Vzhledem ke svému katolickému založení nebyl ani v SSM, jako jeden ze dvou studentů z třicetihlavého ročníku. „Vystoupil jsem už na střední škole,“ vzpomíná Laštovička. „Když jsem pak ale přišel k přijímačkách na fakultu, seděl tam člověk ze SSM a rovnou vybíral peníze za známky. Vůbec nepředpokládal, že by někdo v SSM nebyl. Ptal se mě, proč nejsem, a pro tuhle příležitost jsem měl připravený fígl, který jsme vymysleli s mojí učitelkou na střední škole. Řekl jsem, že jsem byl půl roku nemocný, a to podle stanov člověk přestává být členem. Byla to blbá doba a člověk se nechtěl přímo střetnout, aby se na tu školu vůbec dostal a udržel se tam.“ Ani jeho tehdejší představy o budoucnosti se nelišily od ostatních. „Čekal jsem, že se budu živit nějakým projektováním, možností moc nebylo. Asi nějaké domky nebo administrativa.“ Stejně jako jeho dva kolegové Snášela prakticky neznal. „Registroval jsem ho bokem, jako velice aktivního svazáka a velkého komouše. Do revoluce pro mě ale nic neznamenal ani mi o něm nikdo nic konkrétního nevyprávěl.“ Jako jeden z organizátorů nezávislých architektonických soutěží na fakultě zažil pouze drobnou příhodu se Snášelovým předchůdcem, který jim vzteky strhl plakát ze školní nástěnky. „Všechno muselo být schválené, komunisti museli vědět, jak se chováte, kde vystupujete a co tam říkáte,“ vzpomíná Laštovička. „Deka strachu byla všudypřítomná a působila na všechny. Všichni to věděli, ale nemluvilo se o tom.“

Jan Snášel se v té době stává členem vedení fakultní komunistické buňky a jako čerstvý třicátník si začíná dělat docenturu. To už ale přichází rok 1989. V Polsku jednají komunisté u kulatého stolu s opozicí o rozdělení moci, v Československu je Palachův týden, po něm další uvěznění Václava Havla a pak protirežimní podpisová akce Několik vět. Z té doby se datuje jedna z mála konkrétních příhod, které si o Snášelovi někdo ve škole zapamatoval: jedna katolicky zaměřená studentka si vzpomněla, jak si ji pozval do kabinetu a tam jí sdělil, že v socialismu se nesmí nosit na krku křížek. „Jen jsem ji chtěl uchránit před jinými učiteli,“ říká k tomu Snášel dnes.

Poslední výšlap vzhůru podniká Jan Snášel v říjnu 1989. Na schůzi výboru jeho partajní buňky se volí nový předseda a proti kandidátovi navrženému z krajského vedení kdosi navrhuje Jana Snášela. Kariéra mladého ambiciózního straníka se završuje: tři týdny před sedmnáctým listopadem se Snášel stává předsedou tzv. základní organizace KSČ, tedy základním kamenem Jakešova režimu.

Poškodili mne

Devatenáctého listopadu 1989 v neděli přijela na brněnské koleje mladá vysokoškolačka z Prahy a vzrušeně vyprávěla o masakru na Národní třídě a počínající stávce studentů. Budoucí architekti se rozhodli taky stávkovat a narychlo začali obcházet koleje a shánět podporu. V pondělí ráno pak se sepsaným prohlášením přišli do hlavní budovy fakulty, papír pověsili na nástěnku a obsadili schodiště. „Napřed přišel šokovaný děkan a chtěl u sebe v kanceláři mluvit s těmi, kteří to vedou. Byl jsem velký postavou a tak někdo řekl, Martine, jdi ty. Tak jsem se zvedl a šel,“ vzpomíná Laštovička.

U děkana si poslechnul proslov o protistátní akci a možných důsledcích. Hned nato se k děkanovi přidal i Jan Snášel. I on byl po příchodu do práce ono pondělní ráno velmi zaskočen. Den předtím sice v rádiu slyšel, že se cosi semlelo v Praze na Národní třídě, tak rychlou infiltraci na jeho fakultu ale nový stranický předseda nečekal a nesl tuhle revoltu s nelibostí. Snažil se přesvědčit studenty k návratu do lavic. Prohlásil, že se nikde jinde nestávkuje a že by měli studenti zvážit důsledky takhle osamocené protistátní akce. „Celá filozofická fakulta je ve stávce,“ zazněl ale v tu chvíli přesvědčivý křik z nitra auly, kde Snášel na studenty tlačil. „První dny byly opravdu těžké, vůbec nebylo jasné, kdo se k nám přidá,“ říká Laštovička při vzpomínce na boj se Snášelem. „Byli jsme si vědomi, že pokud komunisti vyhrají, minimální trest bude vyhození ze školy. Hledali jsme si za sebe náhradníky, kteří nás ve vedení stávkového výboru zastoupí v případě, že by nás zatkli.“

Stávkový výbor se usadil v kanceláři SSM u vchodu do budovy. Prohlášení o potřebě vyšetřit události na Národní třídě a nutných politických změnách podepsalo tehdy na brněnské architektuře osmdesát procent studentů a jen dva učitelé – jeden docent, bývalý osmašedesátník, a mladá asistentka. Snášelovi se prohlášení nelíbilo a podle pamětníků jej značně rozčilily právě podpisy dvou pedagogů. „Řekl jsem studentům, že bod číslo jedna, vyšetření policejního zásahu, beze zbytku podpořím, zbytek byly ale politické požadavky, které studentům nepříslušely,“ vzpomíná na své tehdejší pocity Snášel.

Po slavném vítězství studentů se jejich stávkový výbor změnil ve studentský parlament, na školu přišel nový děkan, disident Ivan Ruler, a začal se rozbíhat nový život. „Doba po revoluci byla najednou o tolik jiná, že jsme chtěli novou školu, chtěli jsme očistit akademickou půdu od učitelů, kteří stáli proti nám,“ říká Laštůvka. „Byl to normální protirevoluční boj a Snášel protirevoluční reakci komunistů vedl. On byl vůdčí osobností komunistů, on nás přesvědčoval, abychom toho nechali.“ Kromě Snášela se na seznamu zkompromitovaných lidí objevuje dalších šest učitelů, dva z nich – také šéf komunistů před Snášelem – jsou po debatě vyškrtnuti a na fakultě zůstávají. „Hlasovali jsme a nad dvěma jmény nebyla přesvědčivá shoda,“ uvádí Zdeněk Hirnšál. „Na některých bylo vidět, že se ocitli v nechtěné situaci. U Snášela ale bylo zřejmé, že se v obraně komunistické strany a její linie vyžívá. To studenti vycítili. Pořád nás přesvědčoval, vymýšlel, jak by nás dostal,“ dodává Laštovička. „Přitom to bylo napínavé, dlouho jsme nevěděli, jestli se to na naší škole neotočí. Pak ale přijeli Pražáci a zachránili to.“ Po listopadových zážitcích vydali studenti Snášelovi tvrdé vysvědčení: v něm stálo, že zneužívá své stranické funkce, je arogantní a demagogický kariérista. „Tohle vyslovení nedůvěry bylo nutné,“ říká Laštovička. „Nebylo přece možné, aby nás tihle komouši poplácali po zádech a řekli, jedeme dál. Revoluce musela mít i na škole nějaký výsledek.“

Pro Jana Snášela to byl nepříjemný čas. Papír, na němž byl označen za arogantního kariéristu, visel na nástěnce, studenti k němu odmítli chodit do hodin. Nové vedení školy mu dává najevo, že vzhledem k náladám studentů s ním už nepočítá. Rychlý vyhazov se ale nekoná. Napřed přechází na jinou fakultu. Pak se ještě přihlašuje k výběrovému řízení na své původní místo. Bez úspěchu. Výpověď dostává až v prosinci 1990 a po třech měsících s hořkostí a pocitem křivdy odchází pryč. Zakládá vlastní projekční firmu, i když podnikatelské začátky prý byly těžké. „Jednoznačně mě výpověď poškodila,“ prohlašuje dnes. „Učil jsem rád, k podnikání mi chyběly kontakty.“ Jeho otec umírá a Snášel za to později dává u soudu vinu studentům. Také mu časem dochází slabina celé revoluční tečky. „Vyslovit nedůvěru mi samozřejmě mohli, to byla jejich věc. Argumenty, kterými to zdůvodnili, ale nebyly pravdivé a poškodily mě,“ říká s tím, že tuto logiku si osvojili i soudci, kteří se postavili na jeho stranu. To ale až později. Dva měsíce po výpovědi se Jan Snášel rozhoduje podat na studenty žalobu. Napřed pro trestný čin pomluvy, tu ale ještě policie odmítá, tak se pouští do dlouhého občanského sporu o svoji čest.

Úplně normální normalizace

Zhruba v polovině roku 1991 se rozbíhá proces, který se později stane pomníkem české justice. „Napřed jsme to brali jako veselou frašku, jako možnost po čase se zase vidět,“ vzpomíná Martin Laštovička. On i jeho kolegové měli za sebou studia, stáž v zahraničí a několik vlastních projektů. První rozsudek padl v květnu 1992, v neprospěch Jana Snášela. Ten se odvolává a nekonečný příběh se rozjíždí naplno. Krajský soud vrací případ zpět na městský soud a ten po rovných třech letech vynáší druhý zamítavý rozsudek a po dvou letech znova.

Proč to trvá tak dlouho? Například krajský soud potřebuje na prostudování spisu a jeho vrácení zpět na město (v praxi o několik kanceláří vedle) rok a čtvrt. Městskému soudu trvá rok a půl, než vyslechne sedm svědků. Vzápětí vyslýchá svědky krajský soud a stráví nad tím dva roky. A nakonec, po všech těchto kolech a zamítnutích, vynáší v listopadu 1999 krajská soudkyně Ludmila Antlová rozsudek, který všechny šokuje: bývalí studenti se musí „nespravedlivě nařčenému“ pedagogovi omluvit. Novináři hned na soudkyni Antlovou vyšťourali, že v 70. letech schválila vyhazov vysokoškolského učitele Jana Konečného z vojenské akademie v Brně za kritiku invaze ruských vojsk do Československa. Začíná se mluvit o pomstě starých kádrů v justici, jak se ale později ukáže – neoprávněně. Protože další rozsudky pro Snášela vynášejí mladí soudci. Děje se tak po dvou dovoláních studentů k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud pak vše vrací zpět k městskému soudu na úplný začátek, kde se jednání rozjede v lednu.

A o co se česká justice tolik přetahovala? Na začátku stranil městský soud studentům s vysvětlením, že komunistu Snášela neoznačili za kariéristu oni, ale téměř celá komunita studentů brněnské architektury, že celý spor vyplynul z revolučního dění, a že tedy není běžným sporem na ochranu osobnosti.

Soudci krajského soudu ale přišli s jiným výkladem. O spor na ochranu osobnosti prý naopak jde. Tři studentští vůdci podepsaní pod tehdejším výsledkem studentského hlasování musí proto své výroky dokázat. „Pan Snášel byl sice předsedou základní organizace KSČ, z toho se ale nedá obecně dovozovat, že vystupoval arogantně, demagogicky či kariéristicky,“ míní krajský soudce Marek Cigánek. Z případu se tak najednou stává spor o celou podstatu normalizace.

Idealismus soudce Schinzela

Jan Snášel má dnes spolu se synem dvě prosperující projekční firmy, v nichž zaměstnává dvacítku lidí. Z komunistické strany, kam prý vstupoval proto, že to byla jediná cesta, jak se „angažovat“, vystoupil po téměř dvaceti letech v roce 1993. Jeho názory na minulost i dnešek – zhruba řečeno – ale pořád zapadají do výbavy umírněného člena KSČM. Na otázku, jestli za komunistů bylo líp, odpoví, že rozlišuje mezi padesátými a osmdesátými léty. Na dotaz, co říká souhlasnému postoji dnešního předsedy komunistů vůči zabíjení lidí, kteří se pokoušeli přejít hranice a utéci do svobodného světa, odpoví, že předpisy se musí dodržovat v každém režimu. Ani po patnácti letech chození k soudům se netají odhodláním a vírou, že vyhraje. Se soudem spojená publicita, během níž se rozpitvává jeho komunistická minulost, mu prý nevadí. „Už jsem si zvykl,“ říká s úsměvem. V procesu má navíc zdatného zastánce – zastupovat ho až z Prahy jezdí osobní advokát dlouholetého šéfa komunistů Miroslava Grebeníčka Čestmír Kubát. „Pokud stát bude rozhodovat podle českého práva, tak moji žalobu nemůže zamítnout,“ říká Snášel. „A pokud náhodou ano, tak se samozřejmě odvolám. Délka sporu je skutečně neúměrná a mně samotnému vadí. Vinu na tom ale nese Nejvyšší soud. Nižší instance už dvakrát pravomocně rozhodly a Nejvyšší soud to dvakrát vrátil zpět, takže teď jako bychom byli zpět v roce 1992.“

Asi třicet centimetrů tlustý spis k celému případu teď leží opět na Městském soudě v Brně v kanceláři soudce Dušana Schinzela. Ten má kromě přípravy tohoto jednání rozdělaných tři sta padesát jiných nevyřízených sporů a k ruce žádnou pomocnou sílu. „Všechnu administrativu musím zvládat sám,“ krčí rameny na otázku, jestli teď, kdy Evropský soud udělil českému státu pokutu za nepřijatelné průtahy ve věci studenti versus Snášel, už bude proces postupovat rychleji.

Dušan Schinzel soudí nějakých pět let, během revoluce mu bylo osmnáct let a v čase, kdy Snášelův proces začínal, měl krátce po maturitě. Případ už ale jednou posuzoval – konkrétně před rokem a půl ve prospěch Jana Snášela – a nutno dodat, že na vysvětlení si dal záležet. Zatímco první rozsudky z devadesátých let mají dva nebo tři listy, Schinzelův rozsudek čítá devět listů a je zajímavým příspěvkem do výkladu českých dějin. Jen pro zajímavost, v rozsudku lze najít třeba větu: „Je všeobecně známou skutečností (bez potřeby dalšího dokazování ve smyslu § 121), že dne 17. 11. 1989 došlo k demonstraci studentů vysokých škol na Národní třídě v Praze.“ O to ale nejde. Důležitý je přístup, který soudce zvolil. Zatímco obhájce studentů Josef Brož staví na tom, že komunistickým funkcionářem se mohl stát jedině kariérista a člověk arogantní a demagogický, a že tedy není nutné konkrétní aroganci pana Snášela dále dokazovat, soudce Schinzel konkrétní důkazy Snášelovy arogance naopak požaduje. „I když se stal člověk funkcionářem KSČ, nemusí být kariérista. Mohl se jím stát z idealismu,“ míní Schinzel. K poslednímu jednání si nechal přinést encyklopedii Diderot a dlouze z ní citoval výklad slov kariérista, arogantní a demagogický. Pánové Laštovička a spol. se tak dozvěděli, že kariérista může být jedině ten, kdo jde za svým cílem bezuzdně, bez ohledu na ostatní, jakési šlapání po mrtvolách.

A to velmi nahrává Janu Snášelovi. Takové „důkazy“ totiž musí přinést žalovaní a zatím se tak nestalo. Během normalizace byl sice Jan Snášel velmi čiperným stranickým kádrem, že by ale někomu konkrétně ublížil? O tom nikdo neví a vlastně i ve vypjatých dnech během revoluce zněly jeho výhrůžky velmi obecně. Navíc pánové Laštovička a spol. podobné důkazy ani shánět nechtějí. Martin Laštovička k tomu říká: „Zdá se nám to pod úroveň. Když se mě malý syn ptá, proč chodím k soudu, tak mu říkám, že jsem bojoval proti komunistům. No bojoval, prostě dělal to, co spousta jiných lidí, kteří na to už ale zapomněli nebo to berou jako epizodku. Jenže já na to musím myslet pořád a to je strašné. Mám pocit, že pro mě revoluce ještě neskončila. My u toho soudu stojíme proti sobě jako ten první týden v listopadu 1989. A soudy tohle nechápou. Rozhodují v detailech, kdo má pravdu, přitom tady šlo o revoluci.“

Lenin a tihle strejdové

Zástupci fakulty architektury chodí na všechny soudy, na nástěnce a ve školním časopise se čas od času objeví zprávy o tom, co je nového. Učitelé pořád čekají, jak to celé dopadne. „Pokud si vzpomínám na tu dobu, tak na hodnocení pana Snášela a dalších nic přehnaného nebylo. Ostatně pojmy jako kariérista, nebo že se někdo arogantně chová, používáme i dnes a mnoha lidem to ani nevadí,“ tlumočí názor dnešního učitelského sboru Jan Hrubý. „Síla studentů v porevolučním dění byla oprávněná. Přesně a citlivě řekli, ke komu chtějí chodit na přednášku a ke komu nechtějí, a velmi přesně to dokázali definovat. Někteří z odmítnutých v tichu odešli a tohle je případ, který zvolil opačný přístup.“

Nové a nové ročníky studentů už snášelovský zápal míjí. „Je to něco z dob komančů. Studenti mu vytýkali sobeckost nebo něco takovýho,“ odpovídá jeden z mladých adeptů architektury na otázku, co mu říká případ omluvy Janu Snášelovi. A jaký smysl měla funkce fakultního předsedy KSČ? „Byla to nějaká politická sonda, hlídal, aby se nepomlouval Lenin a tihle strejdové, no a pak psal na ostatní posudky,“ říká student jménem Radek. „Snášel? Chtěl učit podle starých zvyků a studentům to vadilo, a tak ho odvolali,“ sype ze sebe Lea. „Ovlivňoval lidi, hlídal je, rozhodoval o tom, kdo vystuduje,“ přidává Lukáš. Další ze studentů má jasno hned: „Učit tady a choval se jako komunista. Škodil, kádroval, rozhodoval o učitelích, o studentech asi moc ne. Ten soud je katastrofa, trochu to sledujeme.“


Marek Cigánek, soudce Krajského soudu v Brně

Proč se studenti musí omluvit za to, že předsedu buňky KSČ označili za kariéristu?

Členství v nějaké straně přece neznamená, že ten člověk má automaticky nějaké charakterové vlastnosti.

Ale přece nejde o „nějakou“ stranu. Jedná se o vládní stranu za diktatury.

Znamená to pak, že všichni, kteří se dají do této strany, jsou arogantní kariéristi? Jsem přesvědčený, že ne.

Proč jste jako soudce obecně nezkoumal, co to znamená, když někdo působil ve vedení buňky KSČ na vysoké škole?

Musel bych přistoupit na to, že pokud je někdo v nějaké funkci, tak je prostě takový. My jsme ale tuhle myšlenku nepřijali.

Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance?

Jde o aroganci moci, ale ne každý, kdo je představitel té moci, je arogantní. Dlouho jsme to zvažovali, ale pak jsme si řekli, že jde opravdu o konkrétní chování konkrétního člověka.

Ale my jsme byli v diktatuře, kdy je ta arogance moci absolutní.

V tom se asi neshodneme. O aroganci moci je nutné mluvit i dneska. Je třeba dělat rozdíl mezi mocí a jednotlivcem.



Dušan Schinzel, soudce Městského soudu v Brně

Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance?

To by byla spekulativní otázka, nic takového jsme neřešili. Navíc žalobce se stal předsedou ZO KSČ pouhé tři týdny před revolucí. Je tedy otázka, jestli stihl o někom rozhodovat.

Není člověk, který se stane předsedou ZO KSČ, kariérista?

Bez dalšího dokazování rozhodně ne. Někdo se mohl stát předsedou z přesvědčení.

Proč u soudu nemluvil soudní znalec?

Mohl by podat jen obecnou charakteristiku, jak to obecně bývávalo, já ale potřebuji jedinečnou charakteristiku žalobce, a to by mi soudní znalec nemohl podat, pokud ho nezná.

Je ale možné, aby za diktatury někdo budoval stranickou kariéru, nikoli profesní, v pozitivním slova smyslu?

To já nevím, ale rozhodně si myslím, že to na sto procent nejde vyloučit. I Ústavní soud, když rozhodoval o protiprávnosti komunistického režimu, mluvil o režimu jako takovém, a nikoli o konkrétních osobách. Nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jeden z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mě zajímá tento jediný člověk.



P. Hobstová je brněnskou spolupracovnicí Respektu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte