0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura21. 5. 20054 minuty

Nejsem Johnny Cash a mám rád punk

Jezdit s kytarou a hrát píseň prastarou může fungovat i v dobách laptopové hudby. Taková produkce ale musí sálat jak roztopená kamna. William Whitmore zatopit umí.

„Vyrůstal jsem na dřevěnejch kládách na naší farmě v Iowě. Bydlím tady dodnes. Takový místo se podepíše na tvým vnímání světa. Koukáš se, jak se život kolem odehrává v přirozených cyklech, a o životě a smrti přemýšlíš jinak než ve městě. Musíš makat, starat se o zvířata, občas je i zabít, když přijde ta chvíle. Mám život na vesnici rád.“ Sedmadvacetiletý farmářský synek William Elliott Whitmore, který tuto neděli zahraje v pražském klubu 007, zní z desek i na koncertech skutečně neuvěřitelně autenticky. Nějakou šťastnou náhodou se mu daří smířit mladé posluchače s něčím tak americky konzervativním a uspávajícím, jako je country.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Bez klobouku a bez Bible

Zpívá o dálnicích, vybělených kostech, věznicích, noční obloze, prachu v očích, kopání vlastního hrobu, odchodech a návratech, tragické lásce a myšlenkách na smrt. To všechno před rozdováděným publikem z betonového města, které ještě před chvílí pogovalo při zběsilé punkové kapele. Teď všichni zmrazeně pozorují chlápka s banjem a tak trochu zmateně se nechávají zamotávat do romantiky, kterou by za jiné konstelace odměnili nejspíš vztyčeným prostředníkem.

Letošní Whitmoreova deska Ashes To Dust by mohla s úspěchem zaznít v slavném filmu bratří Coenů Bratříčku, kde jsi? Hudba, kterou k němu poskládal T…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc