2005/11

Na staré závěje napadl nový sníh. Stovky radnic a tisíce rodin vyvěsily na své domy vlajku okupovaného Tibetu. Havlíčkobrodská občanka Božena Kučírková oslavila sté narozeniny. Ubylo nezaměstnaných. Na polích za Planou u Mariánských Lázní přistál první letošní čáp. Znám i brutálnější knížky a nebrání mi to, abych je četl, vysvětlil ministr práce Zdeněk Škromach, proč neměl žádný problém „pokřtít“ knihu vzpomínek bývalého premiéra Miloše Zemana, ve které se o Škromachově stranické a kabinetní kolegyni Petře Buzkové píše jako o „líné couře, která se prý prošoustala až do vedení sociální demokracie“. Podomácku vyrobený dopravník na uhlí rozdrtil svého majitele v klatovských Velharticích.

Pod Akropolí se oslavovalo. Staví se tu nové muzeum od švýcarsko-amerického dekonstruktivisty Bernarda Tschumiho (na snímku) a důvodem k radosti byla skutečnost, že stavba s ročním zpožděním pokročila nad základy. Co na tom, že budova měla být hotová už před loňskou olympiádou, tohle zpoždění zdaleka není jedinou specialitou projektu. Pod Akropolí vzniká opravdu nejpostmodernější muzeum na světě – chybí mu totiž hlavní exponát.

Smrt předáka čečenských separatistů Aslana Maschadova a nejistota, co bude dál, opět obrátila pozornost světové veřejnosti k tomuto neklidnému regionu. Jako na zavolanou Česká televize připravila do vysílání britský dokument Šamilova svatá válka (úterý 15. 3., ČT 2, 20.00). Název napovídá, že půjde o příběh nejslavnějšího z polních velitelů Šamila Basajeva, je to však pravda jen z malé části. Ústřední postavou je totiž legendární bojovník Imám Šamil, který před téměř dvěma sty lety jako první zvedl prapor svaté války proti Rusům a jenž se pro všechny své nástupce stal ikonou boje za nezávislost. Ambicí britských filmařů tak bylo představit čečenský separatismus v kontextu jeho historie a kořenů.

V českém filmu pevně zakořenil pojem „tragikomický“ – vše má být zároveň veselé i tragické, groteskní i existenciálně závažné. Podobnými slovy inzeruje svůj nejnovější počin i režisér Tomáš Vorel. Jeho film Skřítek, který má premiéru tento čtvrtek, je prý „pestrou kaskádou gagů, skečů a tragikomických situací“. Sledujeme v něm vesnickou rodinku, kterou si divák možná bude pamatovat z Vorlova staršího filmu Cesta z města – tentokrát se ovšem přestěhovala do maloměsta. Otec (Boleslav Polívka) tu vzplane láskou ke statné řeznici (Marika Procházková) a matka (Eva Holubová) dělá vše pro to, aby ho v rodině udržela. Jejich dcera (Anna Marhoulová) se špatně učí a má neustále problémy s třídním profesorem (Tomáš Hanák) a neduživý syn (Tomáš Vorel jr.) vytrvale vzdoruje otcovu přání, aby se stal řezníkem, vyznává totiž vegetariánství, marihuanu a anarchii. A k tomu všemu se tu stále motá jakýsi skřítek.

Rytmická část skupiny Living Colour chvíle zimního spánku svého mateřského projektu ráda využívá k jiným aktivitám: loni Praha viděla jejich zatím poslední počin s názvem Head Fake, letos bubeník Will Calhoun a basista Doug Wimbish už poněkolikáté přivážejí do Česka svou formaci Jungle Funk, v níž je doplňuje zpěvák a perkusista Winx. Trio vychází z funku, jazzu a world music, nejde však jen o lahůdku pro náročné. Energie, spontaneita a komunikace s publikem dělají z koncertů Jungle Funk akci vhodnou pro každého, kdo má rád opravdu živý hudební projev. Kapela zahraje v pražském Lucerna Music Baru v úterý 15. 3.

Dva večery má tento týden v pražském Divadle Archa vyhrazeny americká avantgardní umělkyně Meredith Monk (61) se svým Vocal Ensemble.
Její rodina pochází z východoevropského židovského prostředí, Meredith světlo světa spatřila v peruánské Limě, ale její věhlas je bytostně spjatý s New Yorkem a jeho avantgardní atmosférou 60. let. Právě ona se stala průkopnicí nového trendu, v němž se umělec nemusí držet jen „svého kopyta“, ale volně proplouvá napříč múzickými obory. Meredith Monk točí filmy, tančí, pořádá performance, skládá hudbu a především – zpívá.

Už podruhé zaujalo americkou filmovou akademii při udílení Oscarů téma eutanazie: loni si sošku za nejlepší zahraniční film odnesla kanadská Invaze barbarů, letos španělský snímek Hlas moře režiséra Alejandra Amenábara, natočený podle skutečného příběhu. Hrdinové obou filmů mají společný přístup ke smrti, ale naprosto odlišný k životu.

Hluboké lesy plné elfů, temná skaliska obývaná armádami nemrtvých nebo rušná velkoměsta s nepřehlednými trhy a temnými uličkami. Někde se dohaduje obchod, někde odpočívá a jinde právě probíhá bitva statisíců bojovníků. Ačkoli by to tak mohlo vypadat, nejsme v dalším díle filmové série Pán prstenů. Tenhle virtuální svět vytvořila americká firma Blizzard a právě teď se v něm pohybují statisíce lidí z celého světa. World of Warcraft je nejmasivnější on-line počítačová hra na planetě a její příchod naznačuje, že zábavní průmysl čeká v nejbližších letech malá revoluce.

Etiopie chystá velkolepé oslavy. Po bezmála sedmdesáti letech se totiž na její území opět vrací aksumský obelisk – jedna z nejvýznamnějších památek afrického kontinentu, kterou v roce 1937 uloupil italský diktátor Benito Mussolini. Etiopané se se ztrátou skoro dva tisíce let staré pamětihodnosti nikdy nesmířili a nepřestávali se jí všemožně domáhat. Už v roce 1947 sice zaznamenali úspěch, když se italská vláda zavázala, že monument své bývalé kolonii vrátí. S transferem však nespěchala, pod různými záminkami jej stále odkládala, a uplynulo tak bezmála šedesát let, než se k splnění slibu odhodlala.

JAN HADRAVA se narodil roku 1955 v Ostrově nad Ohří. Studoval textilní průmyslovku ve Dvoře Králové a poté pracoval v závodě Krajka v Libavském Údolí, v kulturním středisku v Sokolově, později jako zásobovač a dělník. Na konci 70. let založil s přáteli poetický klub, kde se četli zakázaní autoři, čímž si vysloužil zájem StB. Po listopadu 1989 byl mluvčím Občanského fóra v Sokolově a byl kooptován do Národního shromáždění. Deset let byl starostou města Loket. Od roku 2000 zasedá v Senátu za Unii svobody, jejímž členem je od roku 1998. Je místopředsedou senátního klubu, členem výboru pro záležitosti EU a šéfem komise pro krajany žijící v zahraničí. Minulý týden odešel z předsednictva Unie svobody, protože neprošel jeho návrh na odchod z vlády. Je ženatý, má dvě dcery.

Daleko na východě Asie se probudil obr. Roste a bobtná, zvětšuje svou váhu a rozhazuje sítě po celém světě. Před našima očima přichází na svět velmoc, která vzbuzuje naděje na bezvadné kšefty i obavy z nejtemnějších konců. Komunistická Čína, kterou Evropská unie nazývá svým strategickým partnerem, nevyhnutelně změní v nejbližších deseti letech velmocenské poměry na planetě. Zkusme tedy nahlédnout, s kým budeme mít tu čest.

Být čečenským prezidentem je poměrně riskantní řemeslo. Prozatím tři prezidenti Čečenské republiky Ičkeria byli zabiti ruskou armádou či agenty Federální služby bezpečnosti: Džochar Dudajev, Zelimchan Jandarbijev a Aslan Maschadov. Všechny jsem jako novinář více či méně dobře osobně znal. Poslední z nich byl zavražděn 8. března, snad ve vesnici Tolstoj-Jurt, v nížinné části Čečenska severně od Grozného, pokud máme věřit oficiální zprávě Nikolaje Patruševa, šéfa FSB. Mimochodem v téže vesnici, kde Lev Nikolajevič Tolstoj v polovině 19. století napsal o čečenském odporu: „Nebyla to nenávist, nýbrž odmítnutí uznávat ty ruské psy za lidi, takový odpor, znechucení a ohromení nesmyslnou surovostí těch tvorů, že touha je zničit byla stejně přirozená jako touha ničit krysy, jedovaté pavouky a vlky, přirozená jako pud sebezáchovy.“

Výsledky voleb do moldavského parlamentu vypadají jako nepovedený vtip: komunisté porazili s hesly o cestě do Evropské unie demokratickou opozici, podezřívanou z tichého spojenectví s Moskvou. Pohled do nitra Moldávie ovšem napovídá, že i takto krkolomná realita může být skutečná a že sázka na proevropské komunisty může nejchudší zemi v Evropě do Bruselu skutečně přivést. Na úplný optimismus je ale ještě brzy.

Největší světový mobilní operátor Vodafone se vážně zajímá o nejmenší a nejmladší českou mobilní firmu – Oskara. Pokud skutečně Vodafon Oskara koupí, mohou se čeští zákazníci těšit na nové služby a Oskarovi konkurenti – Eurotel a T-Mobile – se naopak mohou začít třást. Je ovšem možné, že nakonec všechno dopadne jinak a Vodafone se dostane k síti Eurotelu. Každopádně Vodafone pravděpodobně v Čechách zakotví a má šanci se stát štikou v malém českém telekomunikačním rybníku.

Vládní zmocněnec pro zaměstnanost na jižní Moravě dělá vše pro to, aby připravil o práci padesát lidí. To není překlep. Bývalý poslanec Ladislav Korbel (US) se chová jako gubernátor, který svými kontakty na „mocná místa“ vzbuzuje v provincii strach. Teď ale šikana překročila mez a ohrožení lidé vyšli proti zlovůli vládního zmocněnce demonstrovat na hodonínskou radnici.

Už za dva týdny sociální demokraté rozhodnou o budoucnosti současného kabinetu. Buď podporou Stanislava Grosse vrátí na scénu vládní krizi a stín sílících komunistů, nebo naopak nalezením náhrady za současného zkompromitovaného premiéra dají koalici šanci na další práci. Není proto bez zajímavosti, v jakých debatách a s jakými informacemi si tvoří názor běžní delegáti sjezdu, jejichž hlas nakonec rozhodne.

Slavné MDŽ není v Česku až tak úplně mrtvé, jak by se zdálo. Když nic jiného, oživilo letos v médiích debatu na téma postavení žen a rovnosti šancí. Mluví a píší spíš muži, ženy se drží zpět. Není se čemu divit. Žena dožadující se rovného postavení se tak trochu dostává do pozice romského zákazníka, který v restauraci žádá, aby mu neříkali „jen pro bílé“, ale prostě ho obsloužili jako ostatní občany: je to pro ni nejen trapné a pošetilé, ale také ponižující a marné. Ti, co jsou proti takovým praktikám, kroutí s porozuměním hlavou, vyhazovači ale jen vymýšlejí, jak svoji diskriminaci příště zabalit do méně nápadných slov. Naštěstí žen, které se nebojí tohle všechno veřejně podstupovat, přibývá. Snad se díky tomu u nás debata o rovných šancích konečně pohne z místa.

Je to kniha, kterou šel pokřtít místopředseda vlády. Stojí se na ni fronty a za pár dní si ji koupilo 100 tisíc lidí. Úspěch spisku Miloše Zemana Jak jsem se mýlil v politice ukazuje, jak je tady bývalý premiér stále populární a jaký má dar oslovovat zdejší veřejnost. Vnitřek knihy zároveň připomíná, proč byly zemanovské časy tak zlé a proč by se neměly vracet.