2005/12

Verdikt, kterým prezident Václav Klaus nedávno kvůli nízkému věku odmítl jmenovat soudci dvaatřicet justičních čekatelů, způsobil mladým mužům a ženám pochopitelný šok. Tři roky se za nízkého platu připravovali na vysněné povolání, a najednou musí čekat dál. Prezident ale zároveň znovu otevřel otázku fungování tuzemské justice – a z tohoto pohledu se jeho rozhodnutí nejeví až tak špatně.

Ministrovi hrozí až osm let vězení, Nikdo mi nic neřekl, tvrdí Mlynář, Policie obviní ministra až v dubnu. Už jen těchto pár titulků napovídá, že se přes Česko minulý týden přehnala další mediální bouře. Přes nejasný původ byla velmi intenzivní a také zmatek, který po sobě zanechala, je větší než obvykle. Tomu se však nelze divit. Nestává se každý den, aby represivní složky demokratického státu samy od sebe do novin roztroubily, že se chystají obvinit člena vlády – ale že ještě neví kdy a z jakého vlastně zločinu.

Přišlo jaro. Tající sníh zvedl hladiny řek. U brněnských Šlapanic hodili lidé na Smrtnou neděli do řeky Moranu. Cena ropy překročila poprvé v historii 57 dolarů za barel a burzy oznámily, že letí vzhůru dál. Hořelo pilinové silo u Karlových Varů. Katolická církev dala na index světový bestseller Šifra mistra Leonarda. Ministr zahraničí Cyril Svoboda navštívil jihovýchodní Asii. Kvůli nespokojenosti s nízkými výnosy a naopak maximálními poplatky zahájili střadatelé masivní útěk od bank k podílovým fondům. Národní referenční centrum zveřejnilo na internetu www.jaksekdeleci.cz data o kvalitě zdejších porodnic.

Ve válce hudebních vydavatelství proti nelegálnímu kopírování hudby se rozpoutala další bitva. Tentokrát je bojištěm Švédsko: místní gramofirmy hlásí zatím největší propad prodeje hudby za posledních deset let a proti pirátům nasazují zbraně nejtěžšího kalibru.

Jedinečnou možnost poveselit se o velikonočním večeru 28. března skýtá koncert proslulé německé industrialové kapely Einstürzende Neubauten (Řítící se novostavby), která v tomto svátečním čase zavítá do pražské Lucerny. Nebude to jen tak obyčejný koncert. Současnou evropskou šňůrou totiž berlínští Neubauten oslaví 25 let své existence.

Zní to paradoxně, ale díky americké bohemistce Erice Abramsové a penězům Rakušany vlastněné České spořitelny se konečně začíná rýsovat první kritické vydání rozsáhlého díla českého filozofa Ladislava Klímy (1878–1928). Po Velkém románu vydaném před devíti lety Torstem vychází nyní ve stejném nakladatelství svazek o devíti stech stranách nazvaný Mea.

Tým francouzských filmařů se předminulou zimu vypravil do čečenského hlavního města Groznyj, tajně oslovil pár místních rodin a několik týdnů kamerami sledoval jejich všední život. Vzniklo obdivuhodné svědectví ze zakázaného města, dokument Apokalypsa včera, co bude zítra?, který v premiéře nabídne ČT2 v úterý od 20.00.

Jak oživit majestátní ale poněkud strnulé útroby historické budovy pražského Národního divadla? Jistě je možné zajít dál za síně tradic a výstavy uměleckých relikvií. Současné vedení instituce si to jasně uvědomuje. Proto oslovilo umělecký tým vedený režisérem Zdeňkem Plachým, který následně vymyslel představení Fantom, čili krvavá opera. Dílo plné temné magie a ironických pohledů na různé národní symboly je založeno na půdorysu známého románu Gastona Lerouxe Fantom opery.

Když zazvoníte a vstoupíte do Galerie Švestka, uvedete její osazenstvo rázem do pohybu. Personál sepne přívod proudu a v místnostech se začne pracovat. Jako by dosud zahálející řemeslníci vehementně bourali, nebo pilně stavěli celou galerii. Je to ale jenom elektrický kokosový ořech, který zní jako sbíječka a tluče zbůhdarma o podlahu. Zákeřná vrtačka se pustila do kvílícího vysavače a kuchyňský kráječ jako pornoherec vytrvale kopuluje s melounem. Nejspíš ještě zastihnete asistentku galeristy, jak zapichuje lyžařskou hůlku do počítačové myši. Myška v posledním zápasu mrská kabelem svého ocasu. Napájí ji však baterka, takže ocáskem brzy domrská, zatímco ostatní exponáty pod proudem dál mechanicky vykonávají svou činnost.

Vnímání národní minulosti širší veřejností dokáže ovlivnit silný film asi víc než obsáhlé historické studie. I proto se diskuse kolem hraných snímků na téma nedávných českých dějin vedou občas tak nesmiřitelně: zdaleka v nich nejde pouze o filmovou estetiku, ale hlavně o formování současných postojů a nálad. V posledních letech byla filmařům asi nejčastěji vytýkána přílišná laskavost k národu. Ta je docela pochopitelná, uvážíme-li, že výrobci filmů jsou na přízni masového publika mnohem víc závislí než kritici. Kdyby však dokázali zásadním přehodnocením minulosti národ opravdu upoutat a dojmout, aniž by mu podkuřovali, vytvořili by dílo aspoň v českých poměrech epochální. Nový snímek režiséra Milana Cieslara Krev zmizelého podle scénáře Vladimíra Körnera má k laskavosti hodně daleko. Dal by se jistě pokládat za vykročení naznačeným směrem, kdyby byl ovšem opravdu silný.

Obyvatelé Vysokých Tater žijí ve strachu. Od ničivé smrště, která střechu slovenského světa změnila k nepoznání, uplynulo sotva sto dní a už jim hrozí další nebezpečí. Tentokrát se obávají požárů a jarního tání, jež by v údolích poničených hor mohlo způsobit ničivé záplavy.

Jan Hřebejk se narodil v roce 1967 v Praze. Na gymnáziu se seznámil s Petrem Jarchovským, budoucím scenáristou, s nímž po revoluci vytvořil pozoruhodnou filmařskou dvojici. Po studiu na FAMU (scenáristika a dramaturgie) debutoval úspěšným muzikálem „Šakalí léta“. Následujících šest let pracoval především pro televizi, na přelomu století natočil filmy „Pelíšky“ a „Musíme si pomáhat“, které posbíraly několik profesních cen (Český lev), druhý z jmenovaných filmů získal navíc nominaci na Oscara. Zatím posledním Hřebejkovým počinem je snímek „Horem pádem“, který před dvěma týdny vynesl autorovi další ocenění za nejlepší domácí snímek. Jan Hřebejk působí také jako divadelní a reklamní režisér. Je ženatý a bezdětný.

Opuštěné nafukovací matrace leží poházené na dubových parketách sálů horní sněmovny, prošedivělí lordové se vyčerpaně hroutí v lenoškách. Tony Blair přinesl do Westminsteru nový protiteroristický zákon a narazil. Na nejdelším a nejdramatičtějším zasedání britského parlamentu za poslední desítky let se snaha zajistit Britům preventivně bezpečí čelně srazila s názorem, že strach má velké oči a cesty dobrých úmyslů jsou lemovány hromadami osudových omylů.

Podle řady komentátorů Američané kvůli svému blízkovýchodnímu angažmá zanedbávají Dálný východ – tento dojem se nyní pokouší rozptýlit Condoleezza Riceová. V uplynulém týdnu navštívila Indii, Afghánistán, Pákistán, Japonsko a Jižní Koreu a Čínu. Ačkoli se americká média o její turné zajímala o poznání méně, než když cestovala po starém kontinentě, musela Riceová během jednoho týdne řešit hezkou řádku problémů. Od japonského embarga na dovoz amerického hovězího přes indicko-pákistánské napětí až k čínskému nátlaku na Tchaj-wan a jaderným aspiracím Severní Koreje.

„Podpořte české zemědělce,“ křičí do mikrofonu před stanicí metra Anděl v Praze muž s bradkou, před nímž stojí několik beden s jablky. „Kdo se trefí, dostane jich plnou tašku,“ hřímá dál a vyzývá kolemjdoucí, aby se jablky trefovali do žluté popelnice stojící vedle něj na improvizovaném pódiu.

Václav Klaus je opět v kurzu. Nedávno jej přijal americký prezident, jezdí od přednášky k přednášce, o rozhovor si říkají přední světová média. V poslední době týdeník Time a německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Přitom nejde o vyloženou oblibu pozorovatelnou na vztahu Západu k Václavu Havlovi. Prezident Klaus ani nepřitahuje v zahraničí tolik pozornosti jako jeho předchůdce, v každém případě ale svými nevšedními názory elektrizuje, vzbuzuje zvědavost. Možná hlavně pobavení, mohli se donedávna utěšovat protiklausovsky ladění intelektuálové v Česku. Minulý týden jim ale tento argument vyrazil z ruky právě zmiňovaný konzervativní FAZ. Věnoval totiž Klausovi a jeho názorům velké místo na první straně, což v zemi našich západních sousedů opravdu něco znamená. Zkrátka s Klausovými názory, především těmi na Evropskou unii, se počítá. Ale upřímně řečeno: po přečtení rozhovoru ve FAZ nebo v týdeníku Time si na to nebude lehké zvyknout. Na druhou stranu ale rozhovory nabízí jistou úlevu z toho, jak vzdálené jsou názory Klause od reálného směřování evropské integrace. Tak daleko, že jej stěží dokáže zvrátit.

Neměl Bush pravdu? Otázky v tomto stylu se přetřásají v médiích různých zemí. U nás s ní ve středu vyrukovala MF Dnes, ale táží se tak i Bushovi odpůrci přímo v USA. Oč jde? O Bushovu doktrínu. Ta totiž poprvé v historii klade hlavní riziko pro bezpečnost Západu do arabského světa: problémem není samotný Usáma bin Ládin či Saddám Husajn, problémem je celý region tyranií a despocií, který své frustrace přelévá do Ameriky i Evropy. Lze toto riziko napravit naočkováním demokracie? „Představa zastánců útoku na Irák, že demokracii lze zavést vojenskou silou, je pro mne jako z jiného vesmíru,“ napsal před dvěma lety prezident Václav Klaus. Nyní stačí pustit televizi a skrze občanské projevy v Iráku, Palestině, Libanonu či Sýrii můžeme do tohoto vesmíru nahlédnout sami. Nelze samozřejmě bagatelizovat rizika, násilnosti a teror v regionu, nicméně události posledních měsíců – navazující na vojenský zásah v Iráku právě před dvěma lety – ukazují, že Bushův idealismus nese určité plody.