Může být lídrem reformujícího se regionu země, která sice působí bezproblémově, ale sama demokratické reformy odmítá? Taková otázka se už pár měsíců týká Egypta a konkrétní obrysy získala právě před týdnem, kdy prezident Husní Mubárak ohlásil mírný pokrok v mezích zákona – volby hlavy státu s účastí více kandidátů. Otázka se ovšem týká i mnohem širšího tématu – největších změn, které teď Blízký východ prodělává za poslední půlstoletí. Zde spočívá důvod, proč by měl na první pohled klidný a pohodový Egypt vyvolávat podobnou pozornost jako státy v přerodu – Irák, Palestina, Libanon či Sýrie. Jsme totiž svědky klíčové éry pro Blízký východ. Vyhraje skutečná demokratizace, nebo právě s její pomocí islamističtí fundamentalisté a la Írán? Nicméně opatrní skeptici i optimisté říkají zhruba totéž: Jiná varianta než demokratizace vlastně neexistuje, protože bez ní by relativně bezproblémové, pseudodemokratické a autoritativní režimy erodovaly do podoby, která by vedla přímo k íránské trase. Právě v tom je vlastní cesta Egypta zajímavější než třeba Irák či Palestina, kde demokracie může působit jako nadekretovaná zvenčí.
Můžeme si vybrat
„Prezident bude vybírán přímou, tajnou volbou, jež otevře šanci pro kandidáty politických stran a zaručí, že lidé budou moci hlasovat podle své vlastní vůle pro více než jednu osobnost,“ řekl před týdnem v egyptské televizi Mubárak. To, co by jinde vyznělo jako banalita, působí v kontextu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
