„V žádném jazyce neexistuje rčení ,krásný jako letiště‘,“ napsal kdysi anglický spisovatel Douglas Adams. Takový výrok lze bezezbytku vztáhnout i na dálnice. Přesto se stále více architektů snaží najít způsob, jak dopravní tepny zakomponovat do krajiny tak, aby v ní nepůsobily rušivě, nýbrž ji dotvářely a navazovaly na její dřívější vývoj. Je ale vůbec možné spojit tady příjemné s užitečným?
On the road
Pokud bychom považovali staré cesty za stavby (jako jsou za ně považovány dnešní silnice), pak nejstarší a v malých úsecích dosud funkční stavby na našem území jsou zhruba stejně letité jako egyptské pyramidy. Vycházejí z bran výšinných sídlišť a hradišť, točí se pod jejich valy a pak mizí v nerozlišitelné síti různě starých cest kulturní krajiny.
Cesty spojují dvě místa, malebně obcházejí překážky a na rozdíl od přímé – tudíž i nudné – dálnice mění perspektivu našeho pohledu, čímž zaměstnávají oko. Z okénka vlaku se vydržíme hodiny dívat na změny krajiny, ale kdyby nám to někdo pustil jako záznam na videu, nudili bychom se. Putováním se totiž stáváme přímými účastníky, chůzí se nějak provazujeme se všemi minulými chodci, nohy vlastně obnovují paměť. Proto máme všechny ty Jiráskovy a Máchovy cesty, Goethovy vyhlídky a Sealsfieldovy kameny: v určitém okamžiku už nám četba nestačí a skrze krajinu a city, které vzbuzuje, se i my provazujeme s…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
