Minulou středu se v pražském Goethe-Institutu konala přednáška o Leni Riefenstahlové, při níž byly promítány diapozitivy a ukázky z jejích filmů. Na plátně se nejdřív objevila fotka z dětství v berlínské dělnické čtvrti, následovalo několik snímků tanečních kreací a pak se obraz rozhýbal úryvkem z horolezecké romance, kde umělkyně ztělesnila odvážnou dívku, jež zdolává nejhorší průrvy ve věčném ledu, aby vyrvala jisté smrti svého milence v meteorologické stanici na Montblanku. Nakonec se na plátně objevily záběry z jejího posledního filmu, v němž se bezmála stoletá stařena v potápěčské výstroji kochá s faustovským zaujetím divnými krásami života v mořských hlubinách. Mezitím bylo představeno to, co ji nejvíc proslavilo – fascinované i fascinující filmy, propagující nacismus.
Zhuštěn do hodinového výkladu s obrazovým doprovodem, vyzněl příběh Hitlerovy fantomatické filmařky neobyčejně silně. V následující diskuzi se mimo jiné hovořilo o českých analogiích. Nabízel se příklad nedávno vyznamenaného režiséra Otakara Vávry, prominentního filmaře všech režimů, které se u nás během sedmdesáti let vystřídaly. Nějak se mi ovšem nedařilo položit mezi oba ty zjevy rovnítko. Příběh Leni Riefenstahlové zkratkovitě proniká do dějinné chvíle, v níž explodovala třaskavá směs umění, politiky a brutálních vášní. Její nacistické filmy dodnes vyzařují jedovatou energii, jež kdysi strhávala davy mladých nadšenců k příšerným činům. I já se při přednášce přistihl, že mi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
