Hodina mezi euroskeptikem a cvokem

Má evropská ústavní smlouva, v podobě, na níž se před rokem shodli zástupci 25 zemí, chyby? Má, to řekne každý soudný a kritický Evropan, nicméně Václav Klaus před týdnem v Berlíně prohlásil, že vůči ní není kritický, ale je „stoprocentně proti“. Má se Evropská unie dál zvětšovat, když sotva strávila letošní rozšíření? Také otázka do pranice, nicméně Klaus tamtéž prohlásil, že je „stoprocentně pro Turecko, Kazachstán, Maroko, Ukrajinu…“ Stoprocentně proti, stoprocentně pro – tohle už není jen samorost par excellence.

Jakou roli v Evropě vůbec Klaus hraje? Harlekýna, Jaga, Golema? Od každého něco, odpověděli by mnozí v české kotlině i na kontinentu, kteří v něm vidí tu bystrého provokatéra, tu intrikána, tu zprvu užitečný „parní válec“, který se ovšem vymkl kontrole. Pokud Klaus pluje v Evropě proti proudu, není na tom jistě nic špatného. Vždyť Evropa je z definice společenstvím reflexe, kritického přístupu k problémům, zpochybňování jistot, což platí jak pro evropskou ústavu, tak pro další vývoj a budoucnost EU. Ale Klaus v poslední době naráží na jasný háček, kvůli němuž se už z těchto rolí vymyká. Být „stoprocentně proti“ neznamená být proti proudu, znamená to být proti tomu hlavnímu, čeho jsme po patnácti letech svobody dosáhli. To není bavičství, ale spíše zcvoknutí, ba zpochybnění národních zájmů.

Thatcherová po 15…