Krátce poté, co jedenáctka Rudiho Völlera propadla na Euru 2004, Spolková republika doložila, že nemusí sdílet osud svých špílmachrů. Středa 30. června se zřejmě zapíše jako den, kdy se udály dvě věci důležité pro reformu německého sociálního státu – podle ekonomů, novinářů i racionálně uvažujících politiků zbytnělého až běda. V rámci zprostředkovacího výboru mezi Spolkovým sněmem a Spolkovou radou, tedy dolní a horní komorou parlamentu, se vláda i opozice dohodly na realizaci nové podoby podpory v nezaměstnanosti. To znamená konsensus sociálních demokratů a konzervativců po téměř tříletém vyjednávání. Týž den firma Siemens prodloužila pracovní týden – z dosud 35hodinového na 40hodinový – ve dvou svých závodech.
Zdánlivě jsou to banální události, týkající se úzkého segmentu spolkové, zemské, obecní či jen firemní politiky. Ale v Německu mohou právě tyto věci rozhýbat trh práce, snížit nezaměstnanost a v důsledku přispět k tomu, aby „motor evropské integrace“ opět řádně naskočil.
Pracovat se vyplatí
Financování podpory v nezaměstnanosti má být do značné míry přeneseno ze spolkové úrovně na úroveň regionální a sjednoceno v rámci složitého systému sociálních dávek. Jde o první krok v systému legislativy zvané „Hartzův zákon“ – podle šéfa Volkswagenu pro personální otázky, jehož v únoru 2002 kancléř Gerhard Schröder povolal do…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
