Když 6. května utekl do Moskvy šéf separatistické Adžárie Aslan Abašidze, Gruzie posílila svrchovanost nad značnou částí svého území a přístavem Batumi. Podívejme se však na gruzínské dění v širším kontextu. Po listopadové „revoluci růží“, pádu Ševardnadzeho režimu, dostávají události spád. Začátkem ledna proběhly prezidentské volby, v nichž jednoznačně vyhrál Michail Saakašvili (36), koncem března volby parlamentní, kdy sedmiprocentní hranicí prošly jen dvě strany – koalice liberálních prozápadních stran v čele se Saakašvilim (přes 60 % hlasů) a pravoliberální, i když méně revoluční blok Průmyslníků.
Tým mladých reformátorů začal čistkou naskrz zkorumpovaného státního aparátu. Za mřížemi se ocitli ministři paliv a energetiky, dopravy a spojů, ředitel gruzínských drah a dokonce i předseda gruzínského fotbalového svazu, nehledě na řadu menších ryb. Zadržen byl i Ševardnadzeho zeť, podnikatel Gia Džochtaberidze, obviněný z úniku daní a ze zneužití rodinných vazeb v konkurenčním boji.
Vlna zadržení měla pikantní dohru: stát nabídl zlodějským úředníkům na oplátku za tučnou kauci „co nejmírnější postih“. Například bývalý ředitel drah Čchaidze vyplatil 5,5 milionu dolarů, Ševardnadzeho dcera vrátila státní kase za propuštění svého chotě 15,5 milionu dolarů. Prostředky šly na výplatu důchodů a mezd, přičemž vláda vysvětlila nezvyklý krok tím, že dlouhodobé zadržování…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
