Miluji práci, vydržím se na ni dívat celé hodiny, pravil klasik. Snad to byl Balzac, snad Mark Twain, výrok bývá připisován celé řadě slavných literátů, z nichž každý proslul neobyčejnou pracovitostí, takže se ironie slavného žertu snoubí s paradoxem. Autorství je ovšem sporné. Spíš než Balzacovi by se dalo přisoudit nějakému elegantnímu povaleči z jeho družiny, který chtěl spisovatele trochu pobavit, když viděl, jak je po noční dřině nad románem zubožený. Twain zas mohl žertík zaslechnout někde u baru v San Francisku, kam si zaskočil na chvatnou sklenku před redakční uzávěrkou. Oba známí workoholici by bonmot jistě ocenili a klidně by jej pod svým jménem uvedli do oběhu, aby si pověst velikánů vylepšili ležérním šarmem.
Práci slaví také dělníci celého světa mohutnými průvody. Ani u nich není zdaleka jisté, zda ji opravdu milují, ale o paradox ani ironii jim rozhodně nejde. Druhá internacionála zavedla První máj už v roce 1889 jako den boje za vyšší mzdy a zkrácení pracovní doby, což byly důvody lidsky srozumitelné a snad i bohulibé. Bojovat za víc peněz a méně práce by se člověk nestyděl vyjít do ulic ani za komunistů, kdyby mu to dovolili, jenže ti původní smysl manifestace zatemnili. Z prvomájových průvodů učinili perverzní rituál, při němž lid oslavoval své pohlaváry za to, že na ně musí pracovat. Poslušnost ujařmených se dá pochopit – ale proč tolik jásotu? Všeobecné nadšení je zvláštní jev, který asi dost souvisí s vylučováním adrenalinu v lidském…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
