mobrazek_819.gif
mobrazek_819.gif • Autor: Respekt

vobrazek_819.jpeg
Fotografie: Takže tohle je za námi. Ale dějiny nekončí. Foto Profimedia.cz / corbis • Autor: Respekt

Už tři dny jsme v Unii. Drastický cenový šok, v jehož důsledku by polovina země zašla hladem, nenastal, nevypukla ani občanská válka za navrácení státní suverenity, nad europředpověďmi všeho druhu přestal vířit prach. Přelezli jsme pomyslnou zídku, dějiny tím ale nekončí – spíše naopak. Co tedy bude dál? Jaký vývoj Unie a nás v ní lze nejspíše očekávat, s jakými naději a jakými obavami si jej spojovat? Respekt se rozhodl položit tuto otázku několika českým osobnostem, od mladého soudce a kritika české justice Vojtěcha Cepla přes sedmadvacetiletého kočovníka Iva Mathého a bývalého prezidenta Václava Havla až po neobyčejného brněnského spisovatele Jiřího Krachochvila či Janinu Hřebíčkovou, ženu, která pracovala na válečném Balkáně a naposledy vedla českou misi v postsaddámovském Iráku. Přejeme vám inspirativní čtení.

Mír v ráji bláznů

Když je řeč o Evropské unii, hovoří se většinou o ekonomice, standardech, zemědělství a bůhvíčem podobném; ve skutečnosti tu jádro evropských otázek není. Ekonomika je něco, co se mění rychle a dokáže pružně reagovat na různé situace; ještě nikdy se nestalo, že by nějaký stát nebo národ zanikl z ekonomických příčin. Pokud se podíváme na všechny početné – a někdy i rozumné – námitky proti Evropě z delší perspektivy, pak není pochyb o tom, že se hospodářská situace všech národů v Unii po desetiletí vytrvale zlepšuje; u těch nejchudších pak nejvýrazněji; a není důvod očekávat, že by to v dalších letech mělo vypadat nějak jinak. Hlavní a prapůvodní nadějí zakladatelů Evropské unie bylo ale zejména ukončení vnitřních válek, které Evropu trápily do vzniku Unie prakticky po celou existenci. Zatím se zdá, že se tento velkolepý cíl daří splnit. Výsledek je tím cennější, že je to mír svobodný a nevznikl jen díky nějaké celoevropské diktatuře, jako třeba v době Říma nebo Sovětského svazu.

Takže naději vidím především v tom, že nám, Čechům, bude konečně dopřáno se tohoto panevropského svobodného míru zúčastnit.

Lze tvrdit, že nejzákladnějším předpokladem existence jakéhokoli lidského společenství je vůle toto společenství bránit před zánikem. V tom případě je ale evropská bezpečnost odpočátku zároveň veliký problém. Rádo se zapomíná, že proti všemu nebezpečí zvenku po celou dobu chránila Evropu Amerika. Svoboda a bezpečí Západoevropanů by bez ní vydržely sotva pár dnů; a Stalinovy tanky by se zřejmě zastavily až u Atlantiku. Tento stav trvá i po rozpadu SSSR, i když je méně zjevný. Celou dobu Evropany někdo chránil; a proto se nenaučili bránit sami. Je to mír v ráji bláznů; svět, který nikdy a nikde dlouho nevydržel.

Jasné spojení svobody a vůle bránit ji, tedy vědomí, že občas je nutno vzít flintu do ruky, je v našich krajích zapomenuto a pomalu nesrozumitelné. Na jasné a čitelné hrozby – a třeba v případě madridského atentátu už ne jen hrozby – reaguje Evropa jen přehlídkou alibismu, výmluv a rovnou lze říci, že zbabělosti. Je smutným paradoxem, že Češi dokázali desetiletí hořekovat nad zbabělostí ostatních národů v Mnichově, ale dnes je většina z nich spíše proti jakémukoli zásahu proti všem skrytým i zjevným nepřátelům Evropy. Pokud se tento přístup nezmění, čekají nás ošklivá překvapení.

Vojtěch CEPL mladší, soudce

Za to tě zmlátíme

Moje vnímání Evropské unie je ovlivněné způsobem života, který vedu a jenž je krátce řečeno „nomádský“. Cestoval jsem a žil už nějaký ten čas v Evropě jako občan nečlenské země. A navíc jako člověk, který bydlí v náklaďáku, ve squatech, a pořádá tolik démonizované freeparty, nezisková setkání umělců všeho druhu.

Vstup do Unie je pro mne a vůbec ty, kteří žijí stejným nebo podobným stylem života, v jistém smyslu ulehčením. Já sám a většina mých přátel z Čech, kteří „jezdí“, máme už za sebou jeden či několik deportů, a zanechali jsme své otisky na kdejaké policejní služebně. Ale vyhošťovat nás teď bude mnohem těžší. Do 1. května 2004 stačila skutečnost, že jste Čech, jenž cestuje se sobě podobnými po Evropě. V místech, kde jsme kotvili s travellery ze západní Evropy, jsem mnohokráte zažil situaci, kdy tam vtrhly uniformované složky, obloukem obešly auta s unijní značkou a začaly Čechům rozdávat deporty – bez udání důvodu či s naučenou frází, například o tom, že jste se po příjezdu nepřihlásil na místní policejní stanici (!). V horším případě vás posadili do letadla nebo rovnou do kriminálu. Sám jsem si užil měsíc ve vybrané barcelonské společnosti, kde jsem zažil, jaké to je být šikanován z pozice my jsme Unie, ty klandestino, a za to tě zmlátíme. Auto a vaši psi zůstanou na místě a musí se o sebe postarat sami. Zavřeli mě, když jsem chtěl přejít ze Španělska do Francie – byla to náhodná hraniční kontrola – jen proto, že pocházím ze země mimo Schengen a vypršela mi doba pobytu.

Nemohu se zbavit dojmu, že Unie má elitářství, odvislé právě od skutečnosti, zda dotyčný je či není jejím občanem, zakódováno ve své podstatě. Všichni jsme si stejně rovni, ale my, co jsme v Unii, jsme si rovnější, to byl refrén, který člověk cítil v podtextu každé písničky, kterou mu policisté po celé západní Evropě zpívali. Tenhle elitářský a nerovný přístup může v jiných podobách a převlecích fungovat v rámci Unie i nadále, a to i pro nové země. Svědčí o tom také fakt, že samotná idea integrace Evropy byla původně postavena na vizi hospodářské spolupráce a myšlenková hodnota, zdůrazňující nehmotné a nekonzumní ideály spojené Evropy, přichází ke slovu až dnes. Zatím ale jen v podobě laciných frází.

Ivo MATHÉ mladší, kočovník

Záleží na nás

Historie Evropy je historií konfliktů. Sváry nás dokonce dovedly ke dvěma světovým válkám. Pakliže tedy poválečná Evropa našla odvahu vystoupit z bludného kruhu trpkých zkušeností, je třeba to přivítat. Je to poprvé, kdy se spojuje nikoli na principech mocenských, ale demokratických, na principech právního státu, jednotného pojetí lidských práv a respektu ke svobodě. Demokratické uspořádání zatím nikde nevedlo ke konfliktům, naději pro náš kontinent tedy vidím v posilování demokracie a občanské společnosti. Jistě nebudeme se vším spokojeni – to bychom nebyli, ať v Unii budeme či nikoli –, uvědomme si ale, že jde o projekt na staletí! Dopracovat se k němu stálo naše předky příliš mnoho utrpení, než abychom si ho mohli dovolit účelově překrucovat a podřizovat populistické rétorice před každými volbami. Tento historický pohyb nesmí být devalvován na pouhé technicko-byrokratické postupy či hokynaření. Závisí už jen na nás, jaký obsah své evropské příslušnosti dáme.

Václav HAVEL, bývalý prezident

Berte se za věc a naslouchejte

Za posledních patnáct let jsem pracovala s lidmi z různých zemí, odlišných etnik a politického či náboženského přesvědčení. Ať už šlo o Srby, Filipínce, Korejce či Iráčany, přes veškerá nedorozumění a neshody nakonec vždy vyplynulo, že v rozmanitosti je síla. Podobné to je, přemýšlím-li o Evropské unii. Několik prvních let bude zřejmě těžkých, protože je zapotřebí času, než se vybuduje důvěra mezi starými a novými členy. Budeme se muset naučit, jak být otevření ve svém počínání a jak nést následky svých kroků. Svoboda je ta nejdůležitější hodnota, přitom ale není snadné naučit se v ní žít. Zbavit se malosti, touhy po bohatství nabytém třebas ilegálně, otevřít se jiným názorům, nestát dogmaticky na svém a soutěžit.

Musíme být reální, EU přirozeně nepřinese tolik dnešním starším generacím jako těm mladším, a mít na paměti, že budujeme něco pro ty, kteří přijdou po nás. Často nejsme soudní a myslíme si, že všechno umíme, ale ono to zatím tak není – už jen míra korupce, hospodářská kriminalita či netolerance vůči jiným etnikům jsou u nás nesrovnatelně rozšířenější než na západě kontinentu a s tím se musíme vypořádat.

Chápu negativa stávající EU, jako je byrokracie, těžkopádnost, snížená účinnost rozhodování. Unie často strčí hlavu do písku, když by řešení dané věci mohlo zkomplikovat její politické a ekonomické zájmy. Jeden příklad za mnoho jiných je Sarajevo, které čekalo celé čtyři roky, než přestaly umírat tisíce lidí. To vyvolává obavy. Zároveň je to výzva novým členům, aby se za dobro věci dokázali brát, a těm starším, aby jim naslouchali.

Zájmy řadových občanů jsou velmi podobné a je lhostejné, zda se jedná o Čecha, Francouze nebo Brita. Češi nemusejí mít obavy z předání části kompetencí od místních zástupců evropským. Důležité je, zda jsou rozhodnutí učiněna správně, spíš než to, jaké národnosti jsou ti, kteří je činí, či na jaké je to úrovni. Někteří nemorálně fungující místní zástupci činí ze svých vlastních zájmů zájmy všech a je jen správné, pokud o to budou připraveni.

Janina HŘEBÍČKOVÁ, manažerka v krizových oblastech

Pozor, národní zájem

Evropská unie je fenoménem, který může učinit kontinent stabilnějším, bezpečnějším a bohatším. Přes tyto klady je Unie vnímána mnohem méně pozitivně. Rozdílné názory jednotlivých států na její politické směřování spolu se značnými rozpory v ekonomické oblasti vytvářejí dojem nestability či nevýhodnosti současného uspořádání. Viníkem tohoto stavu není architektura Unie, ale rostoucí populismus evropských politiků. Snaha o krátkodobé a líbivé angažmá vedla k zanedbání nutných hospodářských reforem. Zejména proto se v mnoha zemích nyní zastavil růst, zvýšila se nezaměstnanost a sociální napětí.

Nepopulární, leč nezbytné reformy ohrožují postavení současných evropských politických špiček a otevření otázky národních versus evropských zájmů se jim zdá jako možný nástroj k získání domácích ovací. Za národní zájem je přitom místo snahy o kvalitní řízení sjednocené Evropy ku prospěchu všech považována ochrana dílčích a mnohdy krátkodobých zájmů jednotlivých zemí. Důsledkem této logiky je také nynější ochrana původní patnáctky před konkurencí z nových států i za cenu potlačení principů, na nichž je myšlenka jednotné Evropy postavena. Omezení pohybu pracovních sil tento trend ilustruje.

Proces evropské integrace a její logický krok – rozšíření – posílí konkurenci na vnitřním trhu a prospěje tak všem. Vstup deseti států také odhalí neudržitelnost některých politik, například zemědělské, a rozhodovacích mechanismů, ať už jde o právo veta či reprezentaci země komisařem. Rozšíření by se tedy mohlo stát impulzem, který povede ke změnám, jež zajistí lepší využití příležitostí spojených se sbližováním evropských zemí.

Luděk NIEDERMAYER, viceguvernér ČNB

Raději chmury teď, než pozdě

Už nyní jsou patrná lákadla definovat identitu nově sjednocené Evropy na základě antiamerikanismu a antiizraelismu a toho se obávám. Pokud by se měl antiamerikanismus stát vnitřním tmelem nové Evropy, potom by to byl krok k evropské sebedestrukci. Napjaté vztahy mezi částí Unie a Spojenými státy v souvislosti s válkou v Iráku či situací na Blízkém východě odrážejí střet o to, jak prakticky vyjevit vztah ke sdíleným demokratickým a humanistickým hodnotám a bezpečnosti. Vzájemný rozpor se nedá bagatelizovat coby odpor Evropy proti údajně arogantní mocenské hegemonii Ameriky.

Zdá se mi, že většina dnešní Evropy je slepá k vlastní historii, egoistická, ochotná obětovat jiné kvůli vlastnímu, navíc iluzornímu dobru. Více než náznak takového přístupu vidím v postoji velké části Evropy k židovskému státu. Též nelze přehlédnout stále patrnější rozpor mezi humanistickými proklamacemi oficiálních dokumentů Unie a patetickými výzvami jejích představitelů k boji s terorismem na straně jedné, a konkrétními postoji a činy většiny zemí Unie na straně druhé. Nemohu se ubránit dojmu, že současná Evropa je z velké části vnitřně rozpadlá, neschopná postavit se za své základní hodnoty ani v případě přímého ohrožení. Představa, že by bylo možno kapitulantství a hodnotový chaos dále institucionalizovat v rozšířené Unii, je pro mě hrozivá; učinila by Evropu snadnou kořistí vnějších, ale i vnitřních totalitně-fundamentalistických tendencí, s nimiž bude, obávám se, vyděračsky stále více konfrontována. Jeden signál

této postupující krize hodnot a vnitřní duchovní i politické eroze Evropy je již dnes nepřehlédnutelný a svědčí o něm průzkumy: rostoucí antisemitismus, který vyznávají především mladí bílí Evropané, takže má potenciál sílit. Právě Evropa přitom ze svých dějin ví, že antisemitské vlny vždy provázely období společenských otřesů a zpravidla byly předzvěstí či již přímo součástí větších konfliktů, jejichž oběťmi nebyli jen Židé.

Jakkoli se můj pohled může jevit chmurně, já osobně v něm nalézám i určitý optimismus: pojmenujeme-li problémy, je to první krok k jejich řešení. A vzpamatovat se lze vždy. Věřím, že se tak stane dříve, než bude pozdě.

Leo PAVLÁT, ředitel pražského Židovského muzea

Vzbouřenci z lodi Česko

Sedím v letadle ČSA směr New York. Důvodem je EUphoria, festival organizovaný v Brooklynu na počest rozšíření. Náš soubor tam hraje – a zrovna prvního května. Nalákali nás na velkolepou akci, pořádanou komisí sestávající z významných veřejných činitelů New Yorku. Při dojednávání pobytu a podmínek účasti vyjde najevo, že své představení hrajeme bez honoráře. „Prestižní“ festival požaduje, aby nás pět žen, hereček a matek, hrálo zadarmo. Jsme z toho EUforické, ale i za těchto podmínek vyrážíme.

Při zařizování nového pasu mi úřednice ještě nebyla schopná odpovědět, zdali ho budu k cestování po státech Unie potřebovat, nebo už ne. Ani já sama nevím, jaké skutečné změny v této souvislosti nastanou, jenom ze všech stran slyším „nebudou se smět prodávat utopenci“, nebo „končí tatarský biftek v restauracích“, nebo zase jindy „naše děti budou moci studovat bez problémů v evropských zemích“, a já sama budu mít „příležitost legálně pracovat za hranicemi“. To všechno nedokážu předem odhadnout. Vstup do Unie jsem přitom už jednou prožila v Německu, kam jsme se v roce 1983 vystěhovali. Náš osud mi poskytl příležitost srovnávat tyto dvě evropské společnosti. Západní Němci respektovali nové vlny ve smýšlení svých nejmladších občanů, kterým jsem tehdy byla, a pokoušeli se jim vyjít vstříc. Úředníci jako by více chápali, že jsou na úřadech také pro mladé, a nehrálo tam takovou roli jako v Česku to, co zrovna příšerného máme na sobě a kolik máme náušnic v nose nebo v uchu a jestli teď máme červené vlasy a zítra možná zelené. I proto jsem jako člověk pociťovala daleko větší suverenitu a sebejistotu, než později po návratu do Čech, kdy jsem se na úřadech začala bát a stala se další nejistou občankou. Tehdy jsem si uvědomila, že na podobném strachu a nejistotě byla založena celá komunistická společnost, a úřední pojetí každého vymykajícího se člověka coby vzbouřence že přetrvává dál.

Má důvěra k vedení naší země za poslední roky značně poklesla. Už nemám ten pocit, který jsem měla v Německu a potom ještě i po návratu, že můžu svojí aktivitou něco ovlivnit. Sama jsem něco z té sebejistoty vzdala a doufám, že se třeba i tohle po vstupu změní. Těším se na ulehčené překračování hranic a na to, že se staneme občany „Spojených států evropských“. Jsem ráda, že mám čím motivovat své dítě, aby se učilo cizím řečem, a je naděje, že své znalosti v budoucnosti využije.

Přistáváme. Za několik hodin odehrajeme představení s mezinárodním obsazením. Kvalita hry je ovlivněná přínosem našich různorodých osobností a tolerancí naší vzájemné odlišnosti. A to je právě to, co ve větším měřítku do budoucna od členství v Unii očekávám.

Halka TŘEŠŇÁKOVÁ, herečka

Konec srandiček

Náš národ ve 20. století absolvoval dvě traumata: v osudových okamžicích – německá a sovětská okupace – zůstáváme vždycky sami, každý se na nás vykašle. A druhé trauma s tím souvisí, snad dokonce jako následek s příčinou: hojná míra kolaborace a hromadné hajlování za heydrichiády a hromadná antichartace za „normalizace“. A ta traumata jsou tu pořád s námi, takže nejsme schopni se vyrovnat s minulostí, jsme nejen demoralizovaný, ale přímo nemocný národ. Dodnes nevzniklo žádné silné románové nebo filmové dílo tvrdě nás konfrontující s naší kolaborací za „normalizace“, zatím jen takové srandičky, srandičky a odpusťme si, co jsme si… Kdybychom dále zůstali v izolaci, žluknem, už teď mírně zapácháme. Takže k otázkám. Vývoj? V integraci pro nás vždy jen příznivý. Naděje: teprve až v konfrontaci s ostatními evropskými národy máme šanci stát se znova sebevědomým občanským společenstvím a zbavit se své brečtivé sebelítosti, vyjevované koneckonců i v souvislosti s naším vstupem do EU. Hrozby? Spíš problémy, jakým se nevyhne ani žádné zdravé společenství. Ale posledních 20 let mě přesvědčilo, že nelze předvídat problémy dokonce ani té nejbližší budoucnosti. Jedno vím jistě: to, čeho se dnes, i v souvislosti s evropskou integrací, bojíme, určitě nepřijde. Však zaskočí nás problémy naprosto neočekávané. Ale protože o nich nic nevíme, je hloupé se jich bát.

Jiří KRATOCHVIL, spisovatel

Hledá se politický národ

Širší Evropa bude jiná, než bylo společenství šesti nebo dvanácti zemí. Představuje to úžasnou výzvu, která ovšem, když se na ni odpoví špatně, může skončit nedobře – Evropa se znovu začne dělit na kluby dvou kategorií. Na jedny uvnitř jádra, zejména Francii a Německo, kteří budou chtít dominovat zbytku, a na druhé, kteří budou chtít vyvažovat. Dostaneme se tak v zásadě tam, kde jsme byli před půl stoletím. Pokud se bude integrace prohlubovat násilně a nebude se přihlížet k zájmům a tužbám toho, co by se dalo nazvat periferií – Británie, Španělsko, Skandinávie či baltské země –, může to skončit velkým problémem. Jakákoli rozhodnutí se totiž netýkají jenom nás, ale i toho nejpomalejšího státu na periferii, a měli bychom to zohlednit. Při prohlubování integrace je třeba počítat i s určitou protireakcí a každý rychlejší pohyb může vyvolat větší protireakci – nárůst nacionalismu, vnitřní rozpad.

Evropa není a dlouho nebude to, čemu se říká politický národ. Přístup většiny lidí k Evropské unii je stále ještě přístupem k jakési korporaci. Ten projekt se v zásadě daří, je o něj zájem, další a další státy si obrazně řečeno nakupují akcie. Nemáme ale žádnou záruku, jak bude většina států-akcionářů reagovat, když ten projekt náhodou narazí na mělčinu a jeho akcie ztratí na hodnotě. Začnou se země akcií zbavovat? Jsme ještě daleko od situace, kdy by se většina Evropanů se svým projektem identifikovala jinak než jen racionálně, tedy vlastně ekonomicky. U politického národa je nutná ještě emocionální identifikace. Ta umožňuje to, že když se objeví nějaké ohrožení, tak si členové politického národa na doporučení svého zvoleného vedení vezmou modrá trička se žlutými hvězdami a jdou za to bojovat. A třeba jsou schopni za Unii položit život. Jsme v téhle situaci? Myslím, že ne.

Právě proto není Unie zralá na federální uspořádání, ačkoli se jeho směrem pohybuje. Konfederální struktury jsou pro Evropu bližší. Například jazyk je nesmírně důležitá věc, dokonce pro konstituování politického národa je schopnost domluvit se a v určitém smyslu i myslet v jednom jazyce klíčová. To neznamená, že by v té společnosti nemohly být subjekty, které doma mluví jinak, ale společný parlament musí být schopen komunikovat stejnou řečí. Bude-li parlament fungovat pouze přes tlumočníka, bude to problém. A jedině angličtina může lidi v Evropě nějakým způsobem sjednotit, protože to je poměrně jednoduchý jazyk, který dokáže komunikaci zjednodušit. Ale zdaleka ještě nejsme ve fázi, kdy by právě angličtina byla takto akceptovatelná. Zkuste to prosadit ve Francii nebo v Německu.

Alexandr VONDRA, diplomat

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte