„Vím naprosto jasně, jaký typ společnosti by se mi líbil: decentralizovaná, neautoritářská, komunistická, nesexistická, společnost, v níž by lidé směli vyjadřovat své city a být pány nad svými životy,“ napsala britská dramatička Caryl Churchill. Už tento citát naznačuje, že půjde o dámu s vyhraněnými feministickými a levicovými názory, významné místo v moderním ostrovním dramatu si však vysloužila také originálním postmoderním přístupem ke struktuře textu. Stavovské divadlo v Praze nyní v české premiéře uvádí jednu z jejích nejslavnějších her Prvotřídní ženy (Top Girls) z počátku osmdesátých let.
Griselda jako oběť
Dnes pětašedesátiletá Caryl Churchill se k sociálním a politickým jevům vyjadřuje ve své tvorbě kontinuálně. Přiklání se tak v jistém smyslu k brechtovské tradici, její hry jsou vždy nějak vázané na aktuální dění. Jejich výklad však není zdaleka jednoznačný ani prvoplánový. Například drama Toto je židle z roku 1996 k politice odkazuje především názvy jednotlivých scén (Válka v Bosně, Socialisté se kloní k pravici), místo politické agitky však hra skrývá mnohem rafinovanější formu, experimentální až rozpadající se text. Zatím poslední dílo Caryl Churchill, komorní hra Řada, se zase na pozadí žhavého tématu klonování zabývá obecnějšími otázkami lidské identity.
Také Prvotřídní ženy se vážou ke konkrétnímu prostředí a času – k Británii v době…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
