2003/52

Jeden z nejsledovanějších spisovatelů současnosti Salman Rushdie dlouho sliboval, že jeho nejnovější kniha bude úplně jiná než ty předchozí – žádná rozsáhlá sága, ale sevřený a krátký román. Právě v těchto dnech se kniha s titulem Zběsilost objevila v českém překladu v předvánoční nabídce knihkupectví a čtenář musí dát spisovateli za pravdu. Tohle je skutečně jiný Rushdie, ale stojí za to.

K oblíbeným romantickým klišé patří postava duševně křehkého génia, jenž se v titánském tvůrčím zápase vydá z posledních sil a podlehne šílenství, zanechávaje potomkům ohromující veledílo. Zvlášť v populárních životopisech umělců se takové schéma osvědčilo. MUDr. Jan Lukeš (1912–1977) se hrdinou romantických příběhů zatím nestal, přestože vytvořil dílo vpravdě úžasné a šílel snad ještě úžasněji. Známý byl zpočátku v podstatě jen mezi psychiatry jako kuriózní případ paranoidní schizofrenie. Teprve v osmdesátých letech minulého století se mezi zasvěcenci začaly zvolna šířit legendy o jeho podivuhodném osudu a tvorbě, k širšímu zveřejnění obsáhlejších fragmentů z ní však dochází až v poslední době.

V třináctileté Akinyi Miser Millicentové vážně pohlížející na svět z momentky pořízené kdesi na periferii keňského Nairobi by jen málokdo hledal české dítě. A přece je to tak. Děvčátko, jejíž otec před lety zahynul při nehodě a matka nemůže najít zaměstnání, má dnes náhradní rodiče až ve vzdáleném Česku. Nikdy je neviděla jinak než na fotografii, stejně jako oni ji. Přesto však díky jejich podpoře nejenže zůstala naživu, ale dokonce má za sebou první měsíce místní anglojazyčné školy. To se v afrických podmínkách rovná životní výhře. A takové rodiče, jako má Akinyi, našly už na černém kontinentu tisíce „českých dětí“.

„Když si s tím neporadí soud, co já s tím,“ rozhazuje rukama ředitel knihovny v Kopřivnici Vladan Jílek. Někde dole pod okny možná právě teď prochází veliký uniformovaný policista. Před téměř dvaceti lety tentýž muž v tomtéž městě mučil svou oběť.
Hotel Stadion v Kopřivnici zeje několik dní před Vánoci prázdnotou. Lehce oprýskaná budova se skrývá za kostelem v centru ospalého města pod Beskydy. „Dnes vepřová zabijačka,“ láká nápis na ceduli rozpačitě rozkročené v tajícím sněhu před vchodem. Město i betonové chodby jeho kdysi jediného hotelu pamatují lepší časy. Tatrovka platila za komunistickou chloubou, za jejíž prestiž se bylo třeba rvát. Bojovníky byli i tehdejší estébáci Jiří Mlejnecký (45) a Oldřich Krkoška (56).

Rámeček
RICHARD ROHR se narodil roku 1943 v Topece (Kansas) jako potomek Povolžských Němců. V 18 letech vstoupil do františkánského řádu, o devět let později byl vysvěcen na kněze a brzy poté založil na dělnickém předměstí Cincinnati komunitu mladých křesťanů „Nový Jeruzalém“, která měla několik set členů. V roce 1987 založil v Albuquerque „Centrum pro akci a kontemplaci“, kde se věnuje „okrajovým“ skupinám (vězni, závislí, domorodí indiáni, hispánci). Zabývá se mj. studiem iniciačních obřadů, zejména ve vztahu k duchovnímu životu mužů (o tom viz také str. 19). Má doktorát z teologie (Dayton), je autorem řady knih, z nichž některé vyšly v minulých dvou letech i česky. Se svými přednáškami kombinovanými s netradičními meditacemi (doprovázenými např. společným bubnováním) jezdí po světě, o duchovní cvičení ho požádala mj. matka Tereza.
Konec rámečku

Co je smyslem iniciace?
Chlapec je odloučen od ochranářské ženské energie a zaveden do rituálního prostoru, kde je pomocí bolestivých a zraňujících zkoušek doveden k poznání mezních hranic vlastních zdrojů a přijímá svou mužnost jako zasvěcení, spojí se s ostatními muži a zaváže se k věrnosti kmenovým hodnotám. Pak začíná vidět svůj život jako něco, kde má vše svůj význam a důležitost, nic není náhoda, ale spíš součást větší, kosmické perspektivy. Už si nemusí vytvářet vzorce chování, protože je sám součástí jednoho velkého vzoru. A to mu už psychologicky, pokud vynechám hlavní, náboženskou rovinu, dává určitý stupeň duševního zdraví.

Kabinet Vladimíra Špidly ve středu rozhodl o pořízení stíhaček pro českou armádu – pronajmeme si letouny gripen. To je ale také vše, co jsme se dozvěděli. Chybí jakákoli přesná informace o ceně kontraktu nebo vysvětlení, z jakého strategického důvodu letadla potřebujeme a proč zrovna gripeny. Proti vládnímu rozhodnutí neexistuje žádné odvolání. Ministři si však nechali zadní vrátka: nyní budou vyjednávat se švédskou vládou a do konce února se definitivně rozhodne.

Přesně před dvanácti měsíci na této straně stálo, že Čechy čeká těžký rok. Schylovalo se k volbě prezidenta, k referendu o vstupu do Evropské unie, na jarním sjezdu ČSSD hrozilo odvolání Vladimíra Špidly a následný pád jeho vlády. Ve světě se navíc blížila válka v Iráku.
Byl to skutečně náročný rok. V zahraniční politice se Češi dokázali proměnit v občany Západu, na domácí scéně to ještě tak jasné není.
Česká republika slaví už druhé Vánoce pod vládou Vladimíra Špidly a už to samo o sobě je malým překvapením. Vždyť řada komentátorů, politologů či politiků jí předvídala jepičí život. Nejenže vláda přežila, ale dokonce prosadila reformu veřejných financí – nic světoborného, ale aspoň zastavila propad do čím dál větších dluhů. Uznání si vláda zaslouží za zahraniční politiku: vztahy se sousedy nikdy nebyly tak dobré, stejně jako s Bruselem a Spojenými státy. Bez její jednoznačné podpory by se patrně v referendu nevyslovilo 77 % procent voličů pro vstup do Evropské unie, dosud nejlepšího a nejdéle fungujícího projektu společné Evropy.

Počátkem roku 1997 se českokrumlovské podnikatelce Marii Cipínové zhroutil svět – do její firmy přišel konkurzní správce a zavřel krám. Je ale o šest let později a role se obrátily. Ona sama dělá konkurzní správkyni a neváhá krachující podnik udržet při životě z vlastní kapsy. Zatím se jí to vyplácí: první takto zachráněnou firmu před necelými dvěma týdny se ziskem prodala.

Třebaže to na první pohled vypadá, jako by dnes západnímu světu vládli silní muži, tvrdí americký katolický kněz a řeholník Richard Rohr (60), že pravdou je pravý opak. „Naše civilizace skutečně silné muže ztrácí,“ říká. „Příliš mnoho jich dnes postrádá zdravé sebevědomí a vizi. Možná mají ekonomickou a politickou moc, ale velcí a silní nejsou.“ Většina z nich se totiž podle Rohra nikdy nenaučila zacházet s porážkou a bolestí, a zralými muži se proto ani nemohou stát. Viděl prý během čtyřiceti let svého působení mezi lidmi příliš mnoho zoufalých mužů, kteří si nedokázali poradit se svými životy a ve skrytu duše nenáviděli sami sebe, než aby si mohl myslet něco jiného.

O ekologické krizi se tradičně víc mluví, než ví. Lidé si navíc pod tímto pojmem obvykle představují ohrožení abstraktního globálního ekosystému, nikoli reálné nebezpečí zániku rostlinných a živočišných druhů, jejichž cena pro nás tkví nikoli snad v tom, že by udržovaly ekosystémy v chodu, ale v tom, že prostě jsou.

Ve světě není sporu o tom, že je nutné Saddáma Husajna pohnat před spravedlnost. Jenže jak konkrétně a kdy? Vyvolává to více otázek než samotné Saddámovo polapení 13. prosince. Tyran dopaden, máme ho, oznamovaly před týdnem titulní strany novin. Vzápětí se ale úvahy posunuly k jeho dalšímu osudu, konkrétně k podobě, datu a místu konání procesu, který s ním bude uspořádán. Má se konat v pravomoci budoucí irácké vlády, nebo je lepší ustavit mezinárodní tribunál? Bude nejlepší ho odsoudit prostě co nejrychleji? A záleží na tom, zda bude obžalovanému hrozit trest smrti?

Jako každé nedělní poledne seděl prošedivělý Luthí Shafik na zahradě svého sešlého bagdádského domu. Větve stromu nad jeho hlavou byly obsypány pomeranči. Tráva, zavlažená nedávným deštěm, se zelenala a prosincové slunce příjemně hřálo. šedesátiletý Shafik, bývalý armádní kapitán, se však neusmíval, jen nepřítomně obracel růženec a hlavou mu procházelo minulých třicet pět let. Byla to svým způsobem léta po boku Saddáma Husajna. Jako mladý voják se podílel na převratu, který se stal začátkem cesty Saddáma k moci. Z armády odešel Shafik před více než deseti lety a na zvěrstvech se, jak sám dodává, nepodílel.
Minulost se mu honila hlavou, protože se před dvěma hodinami od souseda dozvěděl úžasnou věc: Husajn padl do zajetí.

Letošní rok odchází do dějin. Tady je několik osudů, které ho v nich bezpochyby budou reprezentovat.
Začněme netradičně sportem – však si v něm Češi letos užili své, pokud chtěli. Napřed jejich zlatí hokejoví hoši nedosáhli ve Finsku na bronz, pak ale fotbalisté slavně vybojovali kvalifikaci na mistrovství Evropy. A samozřejmě vedle mnoha dalších finišů a zpocených těl i tisíce uslzených a rozesmátých tváří. Dost možná největší sportovní výkon roku se ale odehrál trochu stranou hledáčků kamer a bez titulků na prvních stranách novin.
„Nejede. Pomůžete mi nahoru? Musíme to ale trochu obejít. Máte čas?“ obrací se u jednoho z výtahů Vysoké školy ekonomické v Praze mladý muž na invalidním vozíku k postavám stojícím kolem. Kola pak na cestě k dalšímu výtahu překonávají několik schodů a dlouhé chodby plné lidí. Pasažér vozíku Zbyněk Švehla vypadá na akademické půdě spíš jako učitel. Ve svých téměř třiceti letech tu ale pořád ještě studuje finančnictví. Důvodem ale nebyla jen nucená přestávka poté, co měl před devíti lety úraz na kole a znehybněly mu obě nohy. Příčinou je i nedostatek času kvůli sportovnímu snu, který si letos splnil. Před ním to dokázalo jen šest obyvatel planety.