Hospodařit jako Čech

Být to běžné soukromé podniky, nepřežily by ani den. Vždyť který soukromník si může každoročně dovolit ztrátu ve stamilionech či dokonce miliardách, nemluvě o tom, kteří věřitelé by mu to trpěli. Tihle neschopní rozhazovači však mají štědré mecenáše: nás všechny. Řeč je o polostátních či státních strojírenských kolosech, které vláda udržuje při životě tím, že do nich z veřejné kasy odsypává další a další miliardy. Následující dva příběhy ukazují, jak se tady v posledních letech hospodařilo – a stále ještě hospodaří.

Sedíme a čekáme

Z brány největší tuzemské zbrojovky Aero Vodochody vychází dav lidí. Je druhý listopadový pátek těsně po patnácté hodině a před několika dny se dvě tisícovky zaměstnanců dozvěděly, že zhruba každý desátý bude do konce roku propuštěn. „Děláme nanejvýš tak dva dny v týdnu. Jinak jen tak sedíme a čekáme na práci,“ říká vyšší nakrátko ostříhaný mladík, který v továrně pracuje jako dělník. Je jedním z mála, kteří jsou ochotni se o situaci ve fabrice bavit. „Kdo myslíte, že si teď bude pouštět pusu na špacír – vždyť se bude propouštět,“ utrousí čtyřicátník nasedající do auta na podnikovém parkovišti. „Snad to vláda nenechá padnout,“ říká s obavami jeho kolega startující kousek dál červenou škodovku. „Cože?“ ptá se do hluku běžícího motoru. „Kdo za tu špatnou situaci může? Já nevím, já jsem…