Učte se, děti, říká učitel v Updikově románu Kentaur, nebudete-li se učit, dopadnete jako já. Nezbude na vás jednou nic lepšího než dělat učitele.
Učitelské povolání opravdu více než které jiné přitahuje a rozvíjí dva krajní typy osobností: nadšence a ztracence. Kdo nepoznal učitele, který žáky trýzní, místo aby je povzbuzoval, protože se sám nepřiznaně považuje za ztroskotance, prošel školami se štěstím. Málokdo, na druhé straně, nemá v galerii osob, kterým vděčí za to lepší ze sebe sama, laskavého učitele či učitelku.
Starci před tabulí
Otázka české vzdělanosti není otázkou osnov, ba ani otázkou prosazení nové didaktiky. Je otázkou českého učitele: jeho výběru, přípravy a trvalého rozvoje. Smyslem vzdělávací politiky je vytvořit takový systém, který by i z těch, kdo šli studovat na učitele, protože moc nevěděli, kam se po maturitě vrtnout, udělal pedagogické nadšence a to nadšení v nich živil a udržoval po všechna těžká léta v džungli před tabulí. Zatím tu ale máme systém, který dělá i z mnoha nadšenců ztracence.
Je to zřetelně vidět i z výroční zprávy České školní inspekce, k jejímuž zveřejnění došlo na konci minulého roku za nepatrné pozornosti médií. Pro základní školu se v ní opět konstatuje, že věková struktura pedagogických pracovníků se nadále vyvíjí nepříznivě, zastoupení starších učitelů se zvyšuje, noví absolventi pedagogických fakult nastupují na volná učitelská místa jen zřídka. Snižuje se úroveň jazykové kultury žáků i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
