Balkán se omlouvá

Kdekoho asi muselo napadnout, jestli se mu to snad nezdá, když slyšel, jakými nečekanými, úžasnými slovy se minulou středu při svém historicky prvním poválečném setkání počastovali prezidenti Chorvatska a někdejší zbytkové Jugoslávie, od letoška přejmenované na Srbsko a Černá hora. „Rád bych se omluvil za všechno zlo, které občané Srbska a Černé hory napáchali na občanech Chorvatska,“ prohlásil za svou zemi Svetozar Marovič. Jeho protějšek Stipe Mesič, očividně zprvu zaskočen, se rychle zorientoval a připsal větu do svého připraveného projevu. Prohlásil: „I já bych se za svou stranu chtěl omluvit všem, jimž kterýkoli občan Chorvatska způsobil bolest nebo škodu.“

Dimenze těchto slov je obrovská, přestože si mnozí lidé po světě jistě řekli: typický Balkán – nejdříve se porvat a vzápětí si padnout do náruče… Na významu omluv nic neubírají ani některé přetrvávající spory. Bělehrad si stěžuje, jak pomalu Záhřeb přijímá zpět srbské uprchlíky, Chorvatsko zase vymáhá u mezinárodních soudů reparace za rebelii Srbů v roce 1991, podporovanou Miloševičovým režimem (když Marovič před novináři navrhl, aby Záhřeb tuto žalobu „v zájmu dobrých sousedských vztahů“ stáhl, Mesič to přešel mlčením). A omluvy nezpochybní ani to, že je ostatní politici v obou zemích začali hned relativizovat. Slova otvírající cestu ke smíření prostě už padla.

Jak učí dějiny, smíření znamená ochotu vystavit společné reflexi každou utrpěnou ránu. Možná…