Když jsem před více než dvaceti lety začal vlastními silami a bez peněz opravovat polozřícený dům, v němž jsem s rodinou nalezl jedinou možnost bydlení, potřeboval jsem co nejlevněji sehnat prkna k podbití děravé střechy. Kamarád z metra, kde jsem se živil uklízečstvím, mne vzal na Klamovku a seznámil v hospodě s partou dělníků, která zrovna bourala dřevěnou halu někdejších tenisových kurtů Vlasty Buriana. Plácl jsem si se sympatickým šedesátníkem v odřených montérkách a poručil rum. Jeho jméno mi zaznělo trochu povědomě. Nazítří mi za pár korun přivezl fůru padesát let starých, ale úplně zdravých palubek, které kdysi odrážely cvičné smeče hvězd z filmů pro pamětníky. Prodal mi je sice pod rukou, ale v jádru poctivě, neboť jinak by ta dobrá truhlářská práce, jak říkal, shnila na skládce. Takto mi dodnes spolehlivě kryje krovy.
Vypadal taky jak ze starého filmu – těžké ruce, husté bílé vlasy, průzračné oči, usměvavá tvář se spoustou drobných vrásek – prostě sůl země, dělník jak od Karla Čapka. Šťastný to člověk, povzdechl jsem si po vzoru paní kněžny, když s prázdnou Avií couval z mého dvora. Později jsem se ovšem dověděl, že v osmašedesátém patřil k čelným protagonistům vysočanského sjezdu KSČ a musel pak z aparátu k lopatě. Za trochu jiných okolností, popřípadě s elastičtějším charakterem by mi nevozil dříví po králi komiků, ale mohl by třeba i vládnout celé zemi přímo z politbyra. Těch prken na půdě si cením. Jednak jsou báječně vyschlá a jednak hned…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
